IV.ÚS 1720/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1720/19 ze dne 9. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, hostujícím evropským advokátem, sídlem Potočná 41/109, Trenčín - Opatová, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem, sídlem V Grni 759, Kunovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 29 Cdo 2242/2018-254, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Miloslavy Horské, sídlem Velkopavlovická 25, Brno, insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s., sídlem Za Drahou 4239/2, Prostějov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, především pak jeho právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 8. 3. 2017 č. j. 43 C 227/2014-110 bylo v řízení o žalobě obchodní společnosti REALITY - X24 CZ s. r. o. proti vedlejší účastnici o náhradu škody ve výši 159 957 100 Kč rozhodnuto, že se řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastavuje, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání stěžovatele (jako procesního nástupce žalobkyně) Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 23. 11. 2017 č. j. 44 Co 606/2017-226 usnesení městského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V něm stěžovatel argumentoval tím, že nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a také že byl vůči němu podán návrh na zahájení insolvenčního řízení, a proto je od této povinnosti podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích osvobozen. Uvedený soud však dospěl k závěru, že toto osvobození náleží dlužníkovi s dispozičním oprávněním až od okamžiku, kdy insolvenční soud zjistil jeho úpadek; z tohoto důvodu již neřešil, zda je možné se takového osvobození vůbec dovolat s ohledem na stav řízení (kdy k návrhu původní žalobkyně bylo o procesním nástupnictví rozhodnuto až poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o jejím návrhu na osvobození od placení soudních poplatků), který procesní nástupce (stěžovatel) musí přijmout [§ 107 odst. 4 ve spojení s § 107a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. 4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč. Dospěl totiž k závěru, že dovolání proti rozhodnutí o zastavení řízení není přípustné podle § 237 o. s. ř. a proti rozhodnutí o nákladech řízení je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Uvedený soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s jeho judikaturou (R 97/2018) a že z rámce daného závěru věc nevybočuje ani tím, že předběžným opatřením byl stěžovatel omezen v nakládání s ostatním (jiným než nemovitým) majetkem mimo rámec obvyklého hospodaření tak, že toto nakládání vyžaduje předchozí souhlas ustanoveného předběžného správce. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že důvody uvedené krajským soudem a dovolacím soudem jsou nesprávné, arbitrární a nezákonné, a jejich rozhodnutí proto vycházejí z nesprávného posouzení věci, a dále vyvozuje, že pokud se obecné soudy jeho žalobou věcně nezabývaly (když řízení zastavily), odňaly mu možnost projednat věc před soudem. S poukazem na výše označený judikát argumentuje (argumentum a contrario) tak, že v případě insolvenčního řízení, které bylo iniciováno věřitelským návrhem a současně bylo vydáno předběžné opatření omezující či zcela vylučující právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, je třeba řízení o pohledávce vymáhané dlužníkem pro účely aplikace § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích označit za řízení o nároku, který se týká majetku patřícího do majetkové podstaty nebo který má být uspokojen z tohoto majetku. K osvobození od soudního poplatku zákonodárce neklade žádnou další podmínku, kterou by bylo třeba splnit. Není třeba ani žádat předběžného správce o souhlas k úhradě soudního poplatku nebo sdělit soudu, že není schopen poplatek zaplatit, protože mu v tom brání předběžné opatření. Stěžovatel má za to, že náležitě označil relevantní okolnosti, které odůvodňují aplikovat výše uvedené ustanovení, uvedl spisovou značku identifikující příslušné insolvenční řízení, přičemž informace o vydání předběžného opatření je obsažena ve veřejně dostupném registru. 6. Dle stěžovatele smyslem dané zákonné úpravy je předcházet likvidaci dlužníka v případě, že takové řešení jeho majetkové situace není vzhledem k původním okolnostem nezbytné. Odpovědnost za možnost využití sanačních nástrojů nabízených insolvenčním zákonem je přenesena i na samotného dlužníka, kterému se nemají bez závažného důvodu klást překážky k jeho využití. K tomu stěžovatel dodává, že nejde o tendenčně podaný věřitelský návrh s cílem bezplatného uplatňování nároků před soudem, a tvrdí, že délka insolvenčního řízení má vliv na stav majetkových aktiv, kdy nelze očekávat jejich zvětšování a následně možnost úhrady soudního poplatku za podanou žalobu. Nejvyšší soud svou činností dotvářel další podmínky pro osvobození od soudních poplatků nad rámec hypotézy právní normy obsažené ve výše uvedeném ustanovení, jestliže konstatoval, že (stěžovatel) nepožádal o souhlas k úhradě soudního poplatku nebo nesdělil, že není schopen poplatek zaplatit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, tedy podústavní právo, přičemž s poukazem na § 205 odst. 2 insolvenčního zákona, resp. na argumentaci obsaženou v judikátu R 97/2018 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 33 Cdo 2055/2015) vyvozuje, že osvobození od soudních poplatků se uplatní také, omezil-li insolvenční soud dlužníka na právu nakládat s majetkem předběžným opatřením. V prvé řadě nelze pominout, že uvedený judikát se netýkal situace, kdy by v insolvenčním řízení bylo vydáno předběžné opatření, kterým by "insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem", přičemž Nejvyšší soud zde řešil otázku, zda dlužník s d