IV.ÚS 1721/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1721/19 ze dne 24. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Štěpána Holuba, 2. Bohuslava Musila, 3. Luboše Redla, všech zastoupených JUDr. Bohumilou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 365/21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3201/2018-642 ze dne 12. března 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 313/2013- 479 ze dne 13. ledna 2014, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 353/2016-571 ze dne 13. března 2017, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 5 C 104/2008-431 ze dne 11. dubna 2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 5 C 104/2008-539 ze dne 5. května 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy a podstata napadených rozhodnutí 1. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu stěžovatelů (žalobců) na obnovu řízení, vedeného u nalézacího soudu pod spisovou značkou 5 C 104/2008. 2. Rozsudkem ze dne 11. 4. 2013 nalézací soud ve výše uvedené věci zamítl žalobu stěžovatelů o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice s uzavřením kupní smlouvy nebo smlouvy o převodu pozemků. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 13. 1. 2014 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Oprávněný vlastník pozemků Jiří Kerles zemřel a vyšlo najevo, že všichni zákonní dědici po něm dědictví v celém rozsahu odmítli. Tyto nové skutečnosti mohly podle stěžovatelů přivodit pro ně příznivější rozhodnutí ve věci, protože nalézací soud zamítnutí žaloby o nahrazení projevu vůle zdůvodnil především nedostatkem pasivní legitimace vedlejší účastnice, které bylo ve věci 16 C 292/2011 nalézacím soudem uloženo převést předmětný pozemek na třetí osobu (Jiřího Kerlese), přičemž podle náhledu odvolacího soudu právě a jedině toto zjištění vyloučilo možnost žalobě stěžovatelů vyhovět. Nalézacím soudem bylo dne 23. 1. 2014 vydáno usnesení č. j. 28 Nc 901/2013 - 49, v němž bylo konstatováno, že všichni zákonní dědici dědictví po zůstaviteli v celém rozsahu odmítli a že bude pokračováno postupem podle § 462 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že po vyhlášení rozsudku vyšlo najevo, že okamžikem smrti přešlo vlastnictví předmětného pozemku zpět na stát, předpoklad odvolacího soudu, že vlastníkem pozemku v době vyhlášení rozhodnutí není vedlejší účastnice, odpadl, neboť i nadále zůstala vlastnicí předmětného pozemku. O těchto skutečnostech se stěžovatelé dozvěděli prostřednictvím řízení vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 28 Nc 901/2013, v němž sdělila notářka, že dědicové odmítli dědictví, svým přípisem ze dne 21. 1. 2014. 3. V řízení o žalobě na obnovu řízení stěžovatelé tvrdili, že se skutečnosti považované za důvod obnovy dozvěděli až po rozhodnutí odvolacího soudu v původním řízení a byli přesvědčeni, že pro ně mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nalézací soud však dospěl k závěru, že stěžovatelé mohli použít tyto skutečnosti v původním řízení a že nepředstavují zákonný důvod obnovy řízení. 4. Odvolací soud potvrdil napadené usnesení nalézacího soudu, byť korigoval částečně jeho závěry. Stěžovatelé se o tom, že všichni dědicové odmítli dědictví po Jiřím Kerlesovi, dozvěděli dne 27. 1. 2014; odvolací jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu, však proběhlo již dne 13. 1. 2014. Přesto lze závěr nalézacího soudu v tomto směru považovat podle soudu odvolacího za správný. Podle § 44 odst. 2 o. s. ř. každému, kdo na tom má právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody, předseda senátu na žádost povolí, aby nahlédl do spisu a aby si z něho učinil výpisy nebo opisy, ledaže jde o spis, o němž právní předpisy stanoví, že jeho obsah musí zůstat utajen. Stěžovatelé tedy měli možnost při řádné ochraně svých práv požádat o nahlédnutí do dědického spisu, neučinili tak, takže lze uzavřít, že si nedostatek včasné vědomosti o důvodech obnovy řízení způsobili sami. Správný je i závěr nalézacího soudu, podle kterého důvod obnovy řízení není dán, protože skutečnosti tvrzené žalobci, totiž že v důsledku úmrtí Jiřího Kerlese odpadl nedostatek pasivní legitimace žalované, dosud nenastaly. Jak bylo nepochybně zjištěno, dědické řízení po zůstaviteli J. Kerlesovi nebylo v době rozhodování skončeno, tedy jeho výsledek byl nejistý a nelze dovodit, že již došlo k přechodu vlastnictví na stát. Dosud prokázané skutečnosti proto nemohly pro stěžovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. 5. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. V řešeném sporu spočívalo podle dovolacího soudu ve vztahu ke stěžovatelům negativní rozhodnutí odvolacího soudu na dvou relativně samostatných důvodech, přičemž pro oba (skutečnost, že námitku probíhajícího dědického řízení, v němž existuje eventualita, že majetek, jenž je jeho předmětem, připadne státu, mohli stěžovatelé uplatnit již v průběhu původního řízení před odvolacím soudem; neexistence důvodu pro obnovu řízení, nebylo-li odkazované dědické řízení doposud pravomocně skončeno, a není tedy na jisto postaveno vlastnické právo České republiky k dotčenému pozemku) z nich zamítl jejich návrh (potvrdil zamítavého usnesení nalézacího soudu). Dovolatelé, byť se ve svém podání dotkli obou zmiňovaných otázek, nedostáli požadavku na vymezení přípustnosti dovolání minimálně ve vztahu ke druhé jmenované problematice, neuvedli judikaturu, s níž by byl závěr odvolacího soudu v tomto směru v rozporu; nezformulovali otázku, jejíž řešení by rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neobsahovala, či k němu přistupovala odlišně, nebo již by bylo oproti dosavadnímu náhledu potřeba posuzovat jinak. 6. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z nich nebylo dovoláním řádně zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Příčinou řečeného je vázanost dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, který z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí prověřovat nemůže (ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. nebo např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 560/08 ze dne 11. 11. 2009; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek pak za naznačeného stavu není s to ovlivnit výsledek sporu, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu odkázal dovolací soud zejména na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5732/2017 ze dne 24. 4. 2018 a v něm citovanou judikaturu). 7. Za vymezení přípustnosti snad lze považovat odkazy dovolatelů na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce užití zásady, dle níž práva náleží bdělým, ovšem ani úspěšné zpochybnění naznačené úvahy odvolacího soudu (vyžadující po stěžovatelích aktivitu v podobě nahlédnutí do spisu v dědickém řízení po J. Kerlesovi) by nemohlo zapříčinit zdar uplatněného mimořádného prostředku (žaloby na obnovu řízení), pročež se Nejvyšší soud předestřenou problematikou pro zjevnou nadbytečnost takového teoretického rozboru bez možnosti vlivu na konečný výsledek řízení nezabýval. S ohledem na tyto důvody Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů coby nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 8. Proti rozhodnutím dovolacího, odvolacího i nalézacího soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž namítají, že zásada "bdělým náležejí práva" (vigilantibus iura scripta sunt), musí být podle jejich názoru aplikována v určitých mezích. Uvedli, že po nich nelze spravedlivě požadovat, aby se starali o svá práva do té míry, že budou předpokládat naprosto výjimečnou situaci, jakou je vzdání se dědického práva všemi dědici v řízení, jehož nejsou účastníky, a pro tuto skutečnost spekulativně podávat návrh na vstup do dědického řízení. Rovněž Ústavní soud uvádí, že i tato zásada musí být uplatňována podle tzv. zdravého rozumu a podle fundovaných představ spravedlnosti panujících ve společnosti (nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016, bod 35). Procesní pravidla jsou přitom nastavována tak, aby umožňovala účastníkům transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů. 9. Podle stěžovatelů v dovolání jasně uvedli, v čem spočívalo nesprávné právní posouzení věci - spočívalo ve dvou ot