IV.ÚS 1721/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1721/24 ze dne 17. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Michala Žemličky, Ph.D., zastoupeného JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem, sídlem Balbínova 411/30, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č. j. 24 Cdo 334/2024-2087, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2023 č. j. 29 Co 412/2022-1947 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. června 2022 č. j. 34 D 2605/2014-1827, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Mgr. Světlany Studené, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením určil obvyklou hodnotu pozůstalosti zůstavitele Martina Žemličky částkou 5 585 432,61 Kč, výši pasiv částkou 26 319 Kč a čistou hodnotu ve výši 5 559 113,61 Kč (I. výrok), potvrdil nabytí pozůstalosti podle dědických podílů rovným dílem oběma dědicům (tj. stěžovateli a vedlejší účastnici - II. výrok), uložil oběma dědicům povinnost nahradit náklady na znalečné (III. výrok), uhradit po zohlednění již uhrazené zálohy odměnu správce pozůstalosti (IV. výrok) a odměnu soudní komisařky - notářky (V. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (VI. výrok). V odůvodnění obvodní soud zejména uvedl, že oba účastníci řízení jsou povoláni jako dědicové ve třetí dědické skupině, neboť vedlejší účastnici bylo toto postavení soudem přiznáno jako spolužijící osobě, a že na žádost obou dědiců provedl soupis pozůstalosti. Na základě provedeného dokazování obvodní soud potvrdil nabytí dědictví v souladu s dědickými podíly, protože se mu nepodařilo přivést dědice k dohodě, a dále každému z dědiců uložil povinnost podílet se rovnou měrou na nákladech znalečného. Při stanovení výše odměny správce pozůstalosti vyšel z obvyklé hodnoty majetku, který byl správci svěřen, a zohlednil výši zaplacených záloh. Odměnu soudní komisařky určil v souladu s příslušnými předpisy, kterou navýšil o 100 % s ohledem na mimořádnou náročnost vedení řízení (tato náročnost spočívala ve sporu o dědické právo, ve využití velkého množství opravných prostředků do dílčích rozhodnutí notářky, z nichž žádnému nebylo vyhověno, v řadě nadbytečných administrativních úkonů, dále také v mimořádné časové náročnosti způsobené nedostatečnou komunikací mezi oběma dědici, a náročností spojenou s opakovanými žádostmi dědiců o prodloužení lhůty k vyjádření, řízení bylo dále komplikováno vzájemnými nepřátelskými výstupy dědiců vůči sobě i vůči soudnímu komisaři, což bylo hodnoceno jako obstrukční podmínky při provádění jednotlivých úkonů řízení). 3. Následné odvolání vedlejší účastnice proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zastavil pro nezaplacení soudního poplatku (I. výrok), odvolání stěžovatele posoudil jako nedůvodné, tudíž usnesení obvodního soudu potvrdil (II. výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok). V odůvodnění městský soud mimo jiné konstatoval, že obvodní soud správně vyčíslil výši aktiv a pasiv a čistou hodnotu dědictví, zohlednil, že vedlejší účastnici bylo přiznáno postavení dědice z titulu spolužijící osoby a že nebyla nalezena žádná závěť, že vycházel ze správného rozsahu pozůstalosti. Výslovně konstatoval, že majetek zůstavitele se dědí ve stavu ke dni jeho úmrtí, a proto nemohlo být přihlíženo k eventuální pohledávce za bývalým nájemcem jednoho z bytů zůstavitele, neboť tato pohledávka měla vzniknout až po dni smrti zůstavitele. Ze stejného důvodu nemohly být do pozůstalosti zařazeny ani eventuální pohledávky stěžovatele vůči vedlejší účastnici, neboť jsou mezi dědici sporné a navíc také vznikly po smrti zůstavitele. Městský soud neshledal důvodnými ani námitky stěžovatele proti znaleckému posudku oceňujícímu věci spadající do pozůstalosti, neboť posudek byl v tomto ohledu dostatečně precizní. Rovněž výše odměny přiznaná správci pozůstalosti byla obvodním soudem určena správně, neboť vycházela jednak z hodnoty relevantní části pozůstalosti, která byla správci svěřena do správy, a jednak zohledňovala i dobu, po níž správce svoji funkci vykonával. Městský soud v odůvodnění odkázal postupně na tři samostatná usnesení, kterými o odměně správce a o jeho eventuálním odvolání opakovaně rozhodoval. Konečně se městský soud ztotožnil s názorem notářky, že dané řízení bylo nadprůměrně náročné, a proto je případné navýšení její odměny. 4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo podle něj přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že "se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu vysloveným v dovoláním napadeném usnesení". Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil absencí údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a proto v dovolacím řízení nelze pokračovat. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že bylo zejména porušeno jeho postavení v řízení, neboť vedlejší účastnice byla zvýhodněna. Také notářce byla přisouzena nepřiměřeně vysoká odměna, stejně jako správci pozůstalosti. Zvýhodnění vedlejší účastnice spočívalo v tom, že jí nebylo zabráněno, aby po smrti zůstavitele užívala jeho byt a tak mohla nakládat s věcmi, které by patřily do pozůstalosti. S pobytem vedlejší účastnice v tomto bytě vznikly náklady, které musel hradit stěžovatel. Stěžovatel se rovněž domnívá, že v bytě zůstavitel zanechal důležité zdravotní dokumenty i pořízení pro případ smrti, avšak žádný z těchto dokumentů se pro liknavost notářky nepodařilo dohledat; notářka totiž neučinila soupis majetku bezprostředně, jak jí to ukládá zákon. Uvedené pochybení notářky se projevilo v tom, že chybějící nedohledatelné věci nebyly zařazeny do aktiv dědictví, byť jejich seznam tehdejší právní zástupce stěžovatele notářce poskytl. Notářka postupovala nesprávně také v tom, že měla stěžovatele vzhledem k jeho tvrzením vyzvat, aby podal k soudu žalobu týkající se eventuálního chybějícího majetku. Stěžovatel setrvává na názoru, že výše odměny správce pozůstalosti byla určena nesprávně, neboť ten se o osud bytu v X ulici, který rovněž spadal do pozůstalosti, náležitě nezajímal. Správce pozůstalosti také podle stěžovatele nesprávně nakládal se zálohami s užíváním bytu ve Y ulici patřícího do pozůstalosti, přičemž těmito prostředky se posléze obohatila vedlejší účastnice. Stěžovatel též poukazuje na pochybení, kterých se měla dopustit notářka, a proto jí vůbec nemělo být přiznáno navýšení její odměny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (k přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením městského soudu a obvodního soudu viz níže). IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze proti usnesením městského soudu a obvodního soudu (body 11. a 12.). 8. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl usnesení městského soudu dovoláním, jehož text si Ústavní soud vyžádal k posouzení postupu Nejvyššího soudu. Z obsahu dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v něm vymezil přípustnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavní