IV.ÚS 1725/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1725/23 ze dne 7. 2. 2024 N 22/122 SbNU 236 Nejvyšší soud a nesprávná interpretace obsahu dovolání vedoucí k odmítnutí pro nepřípustnost   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PPF banka, a. s., sídlem Evropská 2690/17, Praha 6 - Dejvice, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2023 č. j. 21 Cdo 2936/2022-528, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 36 Co 5/2021-489 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. října 2020 č. j. 12 C 139/2018-324, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ŠKODA PRAHA, a. s., sídlem Duhová 1444/2, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem, sídlem Křížovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2023 č. j. 21 Cdo 2936/2022-528 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2023 č. j. 21 Cdo 2936/2022-528 se zrušuje. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 12 C 139/2018 se podává, že stěžovatelka se u tohoto soudu domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 42 996 380 Kč s příslušenstvím, přičemž šlo o podmíněnou a zajištěnou pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení na majetek obchodní společnosti Chladící věže, a. s., zajištěnou mimo jiné zástavním právem k pohledávkám této obchodní společnosti vůči vedlejší účastnici ze smlouvy o díle. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že zástavní právo nevzniklo, neboť tomu bránil zákaz postoupení a zastavení pohledávek obchodní společnosti Chladící věže, a. s., bez souhlasu vedlejší účastnice. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud uvedl, že se stěžovatelce nepodařilo námitkami zvrátit správnost právního posouzení obvodního soudu o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu vedlejší účastnice (sjednaném ve smlouvě o díle), který představuje rozpor se zákonem podle § 525 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání s přesvědčením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (bod 3. dovolání). Jeho přípustnost vymezila tak, že městský soud posuzoval otázku hmotného práva, přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť rozhodl v rozporu s právními závěry uvedenými v jeho rozsudku ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1888/2007 (bod 4. dovolání), protože nesprávně právně posoudil otázku absolutní či relativní (ne)platnosti sporné zástavní smlouvy uzavřené dne 5. 11. 2010, když podle názoru soudu zástavní právo platně nevzniklo, neboť zástavní smlouva má být absolutně neplatná (bod. 6. dovolání). 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. V odůvodnění výslovně uvedl, že stěžovatelka "přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neplatnosti (ať již absolutní nebo relativní) smlouvy o postoupení pohledávky, nýbrž na závěru o neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 5. 11. 2010 (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) z důvodu, že předmětem zástavní smlouvy byla nepřevoditelná pohledávka...". K tomu doplnil, že pokud stěžovatelka proti závěru o neplatnosti zástavní smlouvy pouze obecně konstatuje jeho chybnost, nepřednáší žádnou námitku, která by zakládala přípustnost dovolání, neboť pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje. Pakliže stěžovatelka závěr městského soudu o neplatnosti zástavní smlouvy přípustným dovolacím důvodem nenapadá, nemůže její námitka (že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s ujednáním o její nepostupitelnosti je stíhána pouze relativní neplatností) zakládat přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve uvádí okolnosti vzniku uplatněného nároku. Poté popisuje části řízení, v nichž se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s předloženou argumentací, což ve výsledku zapříčinilo, že výroky jednotlivých rozhodnutí jsou nejen chybné, ale rovněž nedostatečně odůvodněné [k tomuto odkázala na nález ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.)], neboť součástí práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) je povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 26. 9.1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Stěžovatelka tvrdí, že obvodní soud zatížil řízení vadou, která nebyla odstraněna ani při řádném (ani mimořádném) přezkumu, když nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 30 Cdo 2218/2017) v tom smyslu, že "jestliže účastník řízení odkazuje v rámci své právní argumentace na právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, je soud povinen se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, případně vyložit, proč se právní názor obsažený v tomto rozhodnutí na posuzovanou věc nevztahuje". Stěžovatelka si je vědoma, že nejde o povinnost absolutní, a že soudy nemusí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení, ale v tomto případě nebyla vypořádána pro řízení klíčová otázka, konkrétně řádné posouzení (relativní) neplatnosti zástavní smlouvy [k tomuto odkázala na nálezy ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807), bod 12.; ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1464/13 (N 152/70 SbNU 409) nebo ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1041/14 (N 217/75 SbNU 431)]. 7. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání, neboť je přesvědčena, že v dovolání vymezila řádně všechny jí vytýkané nedostatky, tj. jak dovolací důvod, tak i důvod přípustnosti dovolání. Má za to, že odkázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 23 Cdo 1888/2007), s nímž byl postup soudu v rozporu, jde-li o principy posuzování absolutní a relativní neplatnosti právního jednání (uzavřené zástavní smlouvy) učiněného mezi podnikateli. Stěžovatelka namítá, že ve skutečnosti rozebírá neplatnost sporné zástavní smlouvy prakticky napříč celým svým dovoláním, a pokud Nejvyšší soud na takto vymezenou právní otázku nereagoval, resp. se této otázce vyhnul, ač na ní dovolání spočívalo, tímto svým postupem zasáhl právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť byla stěžovatelce upřena možnost meritorního přezkumu podaného dovolání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné prostředky ochrany svých práv. 9. Přípustnost ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu a obvodního soudu je posouzena samostatně [bod 27. tohoto nálezu a srov. nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 6