IV.ÚS 1726/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1726/14 ze dne 23. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ondřej N. (jedná se o pseudonym), zastoupeného opatrovnicí Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Tábor, Převrátilská 330, proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 1. 2013 č. j. 6 Rod 2/2012-11, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 27. 6. 2013 č. j. 15 Rodo 1/2013-37 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 8 Tdo 1426/2013-21, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 12 odst. 2, § 13 odst. 1 a § 228 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž namítá rozpor s čl. 40 odst. 2 písm. a) a čl. 40 odst. 3 písm. b) Úmluvy o právech dítěte. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení právního předpisu. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením soud prvního stupně upustil od uložení opatření u stěžovatele a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud rozhodoval o návrhu Okresního státního zastupitelství v Táboře na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže"). Návrh byl odůvodněn tím, že policejní orgán odložil trestní stíhání nezletilého stěžovatele pro přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, pro nedostatek věku. Tohoto činu jinak trestného se měl stěžovatel dopustit tím, že v září roku 2012 společně s jiným nezletilým popsali stěnu budovy školní tělocvičny urážlivými nápisy, specifikovanými v rozhodnutí, přičemž uvedeným jednáním způsobili městu V. škodu ve výši 3 000,- Kč. Navrhovaným opatřením bylo napomenutí s výstrahou. Soud prvního stupně po posouzení okolností daného případu dospěl k závěru, že není na místě podle návrhu opatrovnice nezletilého (stěžovatele) zcela zamítnout návrh státní zástupkyně. Podle názoru soudu však k dosažení účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže plně postačí projednání činu nezletilého před soudem pro mládež. Z tohoto důvodu soud prvního stupně upustil od uložení opatření. Proti usnesení soudu prvního stupně podala opatrovnice stěžovatele odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání opatrovnice nezletilého zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky vznesené již v dovolání. Nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy v jeho případě posoudily otázku společenské škodlivosti jeho činu. Uvádí, že nedostatečně přihlédly k požadavku zvláštního zacházení s dětmi podezřelými ze spáchání trestné činnosti, když v případě tak nepatrně společensky škodlivého činu byl tento projednán před soudem. Stěžovatel podrobně rozebírá, že podle jeho názoru nedošlo v posuzovaném případě ani k naplnění formálních znaků skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku. Polemizuje s celkovou koncepcí a zákonnou úpravou ve věcech trestných činů dětí mladších patnácti let. Uvádí, že přestože v daném případě soud upustil od jeho potrestání, dochází k jeho stigmatizaci jako pachatele činu jinak trestného. Podle názoru stěžovatele by se v případě dětí mladších patnácti let měl v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe upřednostnit závěr, že se dítě nedopustilo činu jinak trestného před upuštěním od uložení opatření podle § 93 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že požadavky zákona nejsou stanoveny dostatečně přesně a srozumitelně tak, aby mohl v době skutku i bez ohledu na svůj věk a omezenou rozpoznávací a ovládací schopnost seznat jeho trestnost, a to jak z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci, tak i z hlediska možnosti uplatnění principu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio podle § 12 odst. 2 ve vztahu k § 13 odst. 1 trestního zákoníku. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především připomíná, že není dalším stupněm v systému obecného soudnictví, na který se lze obracet s požadavkem na přezkoumání procesu, výkladu a aplikace zákona provedených ostatními soudy. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace podústavního práva ostatními soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, v případech svévolné aplikace podústavního práva anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy ochrany základních práv. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejzávažnější excesy. K tomu však v daném případě nedošlo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje tytéž argumenty, které uplatnil již v dovolacím řízení. Tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv je v podstatě vyjádřením nesouhlasu s právním názorem soudů. V posuzované věci Ústavní soud nezjistil skutečnosti, které by nasvědčovaly, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. V dané věci soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně objasnily, jaké důkazy provedly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Především dovolací soud se velmi podrobně vyjádřil k námitkám stěžovatele, týkajícím se použití zásady subsidiarity trestní represe v rámci posuzování spáchání činu jinak trestného v souvislosti s otázkou společenské škodlivosti takového jednání. Zabýval se i výkladem a aplikací formálních znaků přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku na posuzovaný případ. V odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle které trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Dovolací soud v této souvislosti dále zdůraznil, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (I. a II. věta stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/3012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Tyto principy je nutné uplatňovat z hlediska zásady formálního pojetí trestného činu, která vylučuje, aby byly stanoveny stěžovatelem požadované obecné stupně společenské škodlivosti, jež by u jednotlivých činů jinak trestných určovaly rozdíly mezi činem jinak trestným spáchaným dítětem mladším patnácti let, proviněním spáchaným mladistvým a přečinem nebo zločinem dospělého pachatele. Takové odstupňování by bylo zcela v rozporu se zásadou formálního pojetí trestného činu, podle kterého se odvíjí trestní odpovědnost pachatele za spáchaný protiprávní čin od podmínek, jak jsou vymezeny v § 12 odst. 2 a § 13 odst. 1 trestního zákoníku. Dovolac