IV.ÚS 1729/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1729/16 ze dne 13. 12. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Bohemia důlní, a. s., se sídlem Šafaříkova 371/22, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem Šafaříkova 371/22, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016, č. j. 25 Cdo 2361/2014-668, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2014, č. j. 10 Co 156/2007-633, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 6. 2013, č. j. 6 C 185/2003-591, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, podané proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť dovolání zčásti nevymezuje uplatnitelný dovolací důvod a zčásti neobsahuje zákonem požadované údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolacím řízení proto nebylo podle dovolacího soudu možné pokračovat, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nebylo možné přípustnost dovolání stěžovatelky posoudit. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Klatovech, kterým byla stěžovatelce (jako žalované) uložena povinnost mj. nahradit Městu Kašperské Hory (žalobce) škodu ve výši 204.971,- Kč, která spočívala ve vynaložení finančních nákladů na odstranění dočasného zařízení staveniště žalobcem, když nebylo možné nadále, s odkazem na Chráněnou krajinnou oblast Amáliino údolí, tolerovat jednání stěžovatelky, která v rozporu se zákonem dočasné zařízení staveniště neodstranila. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že přípustnost dovolání formulovala podrobně skrze důvody dovolání, včetně uvedení skutečností, kde se soud odchýlil od rozhodovací praxe či nastolil nové zásadní právní otázky, zejména pak k ochraně vlastnictví a právu na jeho svémocné zničení. Stěžovatelka se proto domnívá, že dovolací soud si přečetl pouze první stranu jejího dovolání, která obsahuje formální úvod dovolání. Podle stěžovatelky tak Nejvyšší soud svým postupem zcela opomenul, že na dalších stranách dovolání byly podrobně a věcně formulovány dovolací důvody, a to v pasážích označených jako: "Dovolací důvod - věci spojené se zemí pevnými základy jsou mobilními zařízeními" a "Dovolací důvod - odstranění "zařízení staveniště" libovolnými osobami", a to včetně výslovných odkazů na judikaturu, od které se odvolací soud odchýlil. Stěžovatelka je toho názoru, že z její podrobné argumentace, obsahující přesné vymezení dovolacího důvodu, přípustnost dovolání vyplývá. V textu ústavní stížnosti stěžovatelka shora uvedené námitky, včetně dalších námitek, týkajících se napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu, podrobněji rozvádí. II. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a dovolání stěžovatelky, které si od Nejvyššího soudu vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatelka ve vztahu k tomuto rozhodnutí ve své ústavní stížnosti namítá, že do jejích základních práv zasáhlo tím, že jím bylo odmítnuto její dovolání z důvodu absence formálních náležitostí. K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se od doby účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž byla do občanského soudního řádu zakotvena stávající podoba dovolání, tj. od 1. 1. 2013, do doby, kdy stěžovatelka dovolání podala, opakovaně vyslovil též Nejvyšší soud. Stěžovatelce (zastoupené právní zástupkyní) proto při zachování minimální míry obezřetnosti nemohly vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Pokud však stěžovatelka i přes uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezila, nelze odmítnutí jejího dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. Po seznámení se s dovoláním stěžovatelky ze dne 15. 4. 2014 Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud nepochybil, když uzavřel, že stěžovatelka požadovaným způsobem nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že dovolací soud opomenul v dovolání podrobně a věcně formulované dovolací důvody (pozn. nejde o dovolací důvody, ale o předpoklad přípustnosti dovolání), obsažené v částech ústavní stížnosti označených jako: "Dovolací důvod - věci spojené se zemí pevnými základy jsou mobilními zařízeními" a "Dovolací důvod - odstranění "zařízení staveniště" libovolnými osobami". Pokud jde o prvně uvedenou část ústavní stížnosti, musí Ústavní soud přisvědčit Nejvyššímu soudu v závěru, že jde o zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně charakteru staveb. Stěžovatelka sice v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit, nicméně na takto tvrzené nesprávné právní posouzení věci usoudila stěžovatelka - jak plyne z obsahu dovolání - prostřednictvím kritiky skutkových závěrů odvolacího soudu. Není však uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. V souvislosti s v pořadí druhou částí dovolání, na kterou stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje, nazvanou "Dovolací důvod - odstranění "zařízení staveniště" libovolnými osobami", dospěl Nejvyšší soud v napadeném usnesení naopak k závěru, že zde obsažené námitky, zpochybňující povinnost stěžovatelky předmětné stavby odstranit, již sice směřují proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nicméně v této ani jiné části dovolání není vůbec vymezeno, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Jak plyne z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., povinností dovolatele je (mj.) vymezit, v čemž spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, což konkrétně znamená, že v dovolání musí být uvedeno a podle povahy věci zdůvodněno, od kterého ze čtyř předpokladů, jež citované ustanovení v taxativním výčtu zakotvuje, dovolatel odvozuje přípustnost svého dovolání. V souzené věci přitom ani z ústavní stížnosti zřetelně neplyne, jaký z těchto předpokladů měl být dle stěžovatelky vlastně naplněn. Stěžovatelka v dovolání v tomto směru toliko obecně cituje ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka (ač zastoupena řádně advokátem) nepochopila smysl a předpoklady přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je vybudován na jiných principech, než je tomu v případě např. odvolání. Dovolání tak vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) musí splňovat další podmínky a předpoklady stanovené občanským soudním řádem, přičemž na advokátovi dovolatelky bylo, aby kromě jiného vylíčil nejen uplatněný dovolací důvod