IV.ÚS 1729/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1729/21 ze dne 27. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Marka Babšického, MBA, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 33 Cdo 363/2020-142 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2019 č. j. 23 Co 225/2019-99, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a S. Z., zastoupeného opatrovnicí obcí S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 5. 2019 č. j. 5 C 115/2019-63 tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal 210 500 Kč s příslušenstvím. Krajský soud uvedl, že vedlejší účastník byl v roce 2005 zbaven způsobilosti k právním úkonům a byla mu ustanovena opatrovnice J. G., která byla své funkce zproštěna rozhodnutím z roku 2014, jímž byla vedlejšímu účastníkovi jako opatrovnice ustanovena obec S. V roce 2007 vedlejší účastník zastoupený opatrovnicí J. G. se stěžovatelem uzavřel smlouvu, jíž měl vedlejší účastník pronajmout stěžovateli svou nezkolaudovanou garáž. Vedlejší účastník se současně měl zavázat, že požádá příslušný stavební úřad o kolaudaci, do tří měsíců po kolaudaci požádá opatrovnický soud o souhlas s převodem garáže na stěžovatele a vynaloží veškeré úsilí, aby s převodem soud souhlasil. Ve smlouvě byla stanovena pokuta 500 Kč za každý den prodlení s plněním těchto povinností. Stěžovatel se pak žalobou domáhal smluvní pokuty za 421 dní, tj. částky 210 500 Kč s příslušenstvím. Krajský soud shledal, že uzavření této smlouvy nepředstavovalo běžnou správu majetku vedlejšího účastníka (§ 28 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen "občanský zákoník"), a to s přihlédnutím k povaze závazku zajistit kolaudační rozhodnutí, závazku k převodu vlastnického práva k nemovitosti a ujednání smluvní pokuty ve výši 500 Kč denně, vše u nemajetného vedlejšího účastníka. Protože uzavření smlouvy přesahovalo běžnou správu majetku, bylo k jejímu uzavření třeba přivolení soudu, které však dáno nebylo. Šlo tedy o absolutně neplatný právní úkon a stěžovatel nemá nárok na požadovanou smluvní pokutu. Dále krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení o odvolání ve výši 36 467 Kč, protože v něm byl vedlejší účastník v plném rozsahu úspěšný (v řízení před soudem prvního stupně mu žádné náklady nevznikly). Krajský soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné (§ 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "o. s. ř.") pro nepřiznání nákladů řízení úspěšnému vedlejšímu účastníkovi. Tyto důvody neshledal ani ve stěžovatelem zdůrazňované okolnosti, že opatrovnice vedlejšího účastníka byla v řízení před soudem prvního stupně nečinná a obranu uplatnila až v odvolacím řízení. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uvedl, že vymezuje dovolací důvod a přípustnost dovolání tak, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl jako vadné po zjištění, že absentuje údaj o tom, v čem podle stěžovatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správné vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.). Dovolání proti rozsudku krajského soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení nebylo přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. K podání označeném "upřesnění dovolání" ze dne 7. 2. 2020 Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že krajský soud svůj závěr o tom, že smlouva přesahovala rámec běžné správy majetku, založil mimo jiné na nemajetnosti vedlejšího účastníka. O majetku vedlejšího účastníka však soudní spis obsahoval jedinou informaci, a to vlastnictví garáže. Ani soud prvního stupně ani odvolací soud k majetkové situaci vedlejšího účastníka neprováděly dokazování. Stěžovatel tvrdí, že vlastníka garáže nelze označit za nemajetného. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy k objasnění, proč byla opatrovnice nečinná až do odvolacího řízení, čímž chtěl dokladovat existenci důvodů hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že tu takové důvody hodné zvláštního zřetele nebyly. Porušení svých práv spatřuje rovněž v okolnosti, že u krajského soudu se věcí při jednání zabývala jen referující soudkyně, zbylí členové senátu pracovali s počítačem a budili dojem, že neposlouchají. Ve všech těchto skutečnostech spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). 5. Námitky směřuje stěžovatel i proti usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že vymezení důvodu dovolání neměnil (za důvod dovolání stěžovatel považuje tvrzení, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak). Napadené usnesení Nejvyššího soudu považuje za formalistické. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Rozhodovací důvody, na nichž je založeno usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu, jsou rozdílné povahy (Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady, kdežto krajský soud se věcí zabýval meritorně). Proto je nezbytné nejprve posoudit procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti a její opodstatněnost vůči usnesení Nejvyššího soudu (část III. A.) a v návaznosti na to hodnotit procesní předpoklady řízení vůči rozsudku krajského soudu (část III. B.). III. A. Usnesení Nejvyššího soudu 7. Proti usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem dovolacího řízení, v němž bylo toto usnesení vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel nemá zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu tedy jsou splněny. 8. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) v hodnocení Nejvyššího soudu o vadnosti dovolání. Stěžovatel totiž ve svém dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Tato náležitost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, se vymezuje tak, že dovolatel nejprve formuluje otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a poté vymezí, v jaké ze čtyř možných typových situací popsaných v § 237 o. s. ř. je řešení této právní otázky ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu. 9. Ve stěžovatelově dovolání ze dne 11. 12. 2019 absentuje vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu. Její vymezení nelze zaměňovat s důvodem dovolání, který je jediný, a to nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a vymezuje se uvedením právního posouzení věci odvolacím soudem, které dovolatel pokládá za nesprávné, a vyložením, v čem spočívá jeho nesprávnost (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání (formulace dovolacích námitek) se má pohybovat na půdorysu vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, nicméně samotným vymezení důvodu dovolání ještě není formulována nezbytná otázka hmotného nebo procesního práva. Stěžovatel v dovolání vymezil jen důvod dovolání (formuloval dovolací námitky), nevymezil však otázku hmotného nebo procesního práva. V dovolání toliko zmínil, že vymezuje "přípustnost dovolání tak, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak", není tak zřejmé, která konkrétní právní otázka to má být. Navíc, hodlá-li dovolatel vymezit splnění přípustnosti dovolání tak, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak (tj. požaduje-li dovoláním, aby Nejvyšší soud změnil svou judikaturu), pak musí označit i rozhodovací praxi, od níž s