IV.ÚS 1730/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1730/19 ze dne 28. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Mgr. Markem Orságem, advokátem, sídlem Národní třída 300/24, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2019 sp. zn. 9 To 154/2019 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. března 2019 č. j. 70 Nt 3529/2019-13, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Městský soud v Brně (dále jen "městský soud"), že stěžovatel se na návrh vedlejšího účastníka bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel je v dané trestní věci stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, rozsáhlou organizací tzv. karuselového podvodu. Dle městského soudu současný důkazní stav odpovídá reálné hrozbě, že stěžovatel uprchne, bude ovlivňovat svědky nebo bude v trestné činnosti pokračovat. Městský soud ještě před rozhodnutím zamítl žádost stěžovatele o nahlédnutí do spisu, neboť dle jeho názoru je v přípravné fázi ústavně konformní, že existuje jistý rozdíl mezi stranami trestního řízení, co se týče znalosti důkazů založených ve spise. Tato nerovnost je kompenzována řadou práv obviněných. Stěžovateli byly poskytnuty důkazy a informace, které jsou potřebné v daném stadiu trestního řízení, kdy je možno rozlišovat důkazy pro důvodnost zahájení trestního stíhání a důkazy pro důvodnost vazby. Není přitom předepsáno zpřístupnit obviněnému celý spis. Stačí tak učinit ústně soudy, což se stalo i v dané věci. 3. Z provedených důkazů má soud za to, že je trestní stíhání vedeno důvodně. Svědčí o tom zejména listinné důkazy finančních úřadů a výsledky použití operativně pátracích prostředků, popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání. Dány jsou rovněž všechny vazební důvody. Návrh na uvalení tzv. útěkové vazby se důvodně opírá o vztahy stěžovatele k sousedním zemím. Reálně rovněž stěžovateli hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody [srov. k tomu již nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3)]. Tzv. koluzní vazba je dána tím, že v dané věci nebyly doposud provedeny všechny důkazy. Ujišťování stěžovatele o nezájmu zasahovat do trestního řízení ve světle opatřených důkazů nevyznívá přesvědčivě. Ani předchozí odsouzení a hrozba dalšího trestu stěžovatele neodradila od páchání trestné činnosti. Konečně jsou naplněny i důvody pro uvalení tzv. předstižné vazby. Stěžovatel byl za podobnou trestnou činnost již v minulosti odsouzen a jeho chování svědčí o jeho sklonech k páchání podobné trestné činnosti. 4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl, neboť napadené rozhodnutí netrpí žádnými vadami. Z odůvodnění je zřejmé, že se městský soud ztotožnil se závěrem o důvodnosti trestního stíhání. Stejně tak jsou řádně odůvodněny jednotlivé vazební důvody. K námitce nahlížení do spisu krajský soud konstatoval, že soudce stěžovateli vysvětlil podstatu podaného návrhu, předložil mu usnesení o zahájení trestního stíhání a stěžovatel i obhájce měli možnost reagovat na skutečnosti v nich uvedené. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že usnesení městského soudu má jen vágní odůvodnění a v podstatě pouze rekapituluje návrh státního zástupce. Soud rovněž nepřezkoumal všechny důležité skutkové okolnosti. Těchto pochybení se dopustil rovněž krajský soud. Napadená usnesení neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, z kterých by vyplývalo nebezpečí stěžovatelova uprchnutí. Samotné vlastnictví bankovních účtů v zahraničí (patřících navíc obchodním společnostem, a nikoliv stěžovateli), ani možnost vycestovat, nemohou být důvodem pro uvalení vazby. Takovým důvodem nemůže být ani samotná hrozba trestu. Soudy se navíc nezabývaly tím, jaký stěžovateli hrozí reálně trest, neboť uvedly pouze rozpětí zákonné sazby. Stěžovatel přitom poukázal na srovnatelný trestní případ (s vyšší způsobenou škodou), kde byl pachatel odsouzen k trestu odnětí svobody kratšímu než osm let, což je hranice pro přípustnost vazby z důvodu hrozby vysokého trestu. 6. Podobného pochybení se soudy dopustily i ve vztahu k tzv. koluzní vazbě. Napadená rozhodnutí neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, podle které by měl stěžovatel působit na svědky. Z ničeho taková obava nevyplývá. Není ani zřejmé, jaké další důkazy mají být ve věci provedeny, když kvůli nim má být nařízena koluzní vazba. 7. K tzv. předstižné vazbě stěžovatel namítá, že soudy ji opřely pouze o jeden stěžovatelův skutek z dávné minulosti, který ani nebyl dokonaným trestným činem. Soudy dle stěžovatele nemohou odůvodnit vazbu povahou stěžovatelova podnikání, které je jako svoboda zaručeno ústavním pořádkem. Dokonce i stíhané jednání bylo dle stěžovatele ukončeno v říjnu 2018 a nelze tedy hovořit o jeho pokračování. Žádný z vazebních důvodů tak není dle stěžovatele dán. 8. Dále stěžovatel namítá nedostatečnost usnesení o zahájení trestního stíhání. V jeho výrokové části není dle stěžovatele popsáno podvodné jednání a uvedený popis nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Celé usnesení se opírá pouze o nepodložená tvrzení finančních úřadů. Z usnesení není rovněž zřejmé, zda operativní úkony byly provedeny v souladu s trestním řádem. Soudy toto usnesení nepodrobily řádnému přezkumu. 9. Konečně stěžovatel namítá, že jemu ani obhájci nebylo umožněno nahlédnout do trestního spisu. Státní zástupce odmítal možnost nahlédnout do spisu s absurdním odůvodněním, že stěžovatel ještě ve věci nevypovídal. To je však právo každého obviněného. Právo nahlédnout do spisu dovozuje stěžovatel i ze závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/13. Především však toto právo jednoznačně vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Tím došlo rovněž k porušení principu kontradiktornosti řízení. Úřední záznamy o tzv. operativních prostředcích jsou pak ve vazebním zasedání nepoužitelné. Rozhodnutí krajského soudu je nepřiměřeně stručné v rekapitulaci stížnosti stěžovatele a s některými stížnostními námitkami se soud vůbec nevypořádal. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí a aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 12. Opodstatněnost nemohl Ústavní soud přiznat především námitce tvrzeného práva stěžovatele na nahlédnutí do spisu v rámci vazebního zasedání (resp. před ním). Jak totiž vyplývá již ze starší judikatury Ústavního soudu, je podobnými tvrzeními směšováno několik oddělených procesních oprávnění obhajoby (srov. např. usnesení ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 1031/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tím prvním je oprávnění obviněného (obhajoby) nahlížet do spisů orgánů činných v trestním řízení podle § 65 trestního řádu. Toto právo se však předmětu ústavní stížnosti (ústavnost soudních rozhodnutí) vůbec netýká. Podle petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení soudních rozhodnutí, jejichž předmětem bylo posouzení důvodnosti stěžovatelovy vazby. Odepření práva nahlédnout do spisu může být důvodem pro zrušen