IV.ÚS 1733/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1733/17 ze dne 23. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti 1) Jany S., 2) Jiřího S. a nezletilých dětí 3) Evy S., 4) Adama S., 5) , Martina S., 6) Tomáše S., 7) Alžběty S. (jedná se o pseudonymy), všichni zastoupeni Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 13 Co 112/2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 14, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 8, čl. 9 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 9 Nc 86/2014-15 ze dne 16. 4. 2015 o nařízení ústavní výchovy nezletilých dětí (stěžovatelé 3-7) s tím, že budou umístěny do dětského domova. Důvodem rozhodnutí byla zjištění, podle nichž rodiče nedostatečně zabezpečují potřeby nezletilých dětí, včetně lékařské péče a zajištění školní docházky. Stěžovatelé, s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zejména namítají, že rozhodnutím soudů bylo porušeno právo na jejich rodinný život, neboť projednáním nezákonného návrhu na zahájení řízení byl aprobován nezákonný postup Orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále též "OSPOD"). Podle stěžovatelů OSPOD zcela rezignoval na své zákonné povinnosti, a to zjevným způsobem vykazujícím znaky svévole. Ze spisu není zřejmé, jakým způsobem se pokoušel s rodiči záležitost projednat, jaké poradenství jim nabídl či zprostředkoval, zda vůbec byla splněna povinnost vypracovat individuální plány ochrany dítěte, nebyl učiněn pokus o svolání případové konference. Dopady do práva na respektování rodinného života, které rozdělení rodiny má, svou intenzitou výrazně převyšují ohrožení zájmů děti. Nepostačí, že o děti může být jinde postaráno lépe, že obdrží lepší zdravotní péči, bude kvalitněji pečováno o jejich vzdělání či využití volného času, ev. že budou žít v prostředí, které je pro ně více podnětné. Jsou přesvědčeni, že zjištěná nedbalost rodičů při komunikaci s lékaři, absence ve školní docházce, ponechávání dětí pod dozorem nejstaršího dítěte či pohyb děti venku bez dozoru mohou byt předmětem např. přestupkového řízení či jiných výchovných opatření, nemohou být ale podkladem k úplnému rozdělení rodiny. Mají za neopodstatněnou výtku, týkající se ponechávání dětí bez dozoru, neboť u početnějších rodin s obdobným sociálním zařazením dochází z důvodů nezbytnosti k ponechání mladších dětí pod dozorem starších. Dále namítají procesní nedostatky v řízení. Rozsudky považují za nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné. Ve věci nebylo prováděno řádné dokazování, není zřejmé, jak byly důkazy hodnoceny. Soudy vycházely bez dalšího ze zpráv OSPOD jakožto účastníka řízení, ev. zástupce účastníků, které mají charakter procesních přednesů. Skutková tvrzení v návrzích uvedená jsou vágní, není zřejmá např. četnost zjištěných závad (ani četnost prováděných šetřeni), Podle stěžovatelů zásah spočívající v nařízení ústavní výchovy není přiměřený legitimnímu cíli, intenzita újmy vzniklé zásahem je v nepoměru s intenzitou závad ve výchově, pro něž k zásahu dochází. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, jde zčásti o návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že pokud stěžovatelka 1), tj. matka nezletilých dětí, a stěžovatel 2), tj. otec nezletilých, podávají ústavní stížnost ve prospěch nezletilých dětí, resp. za účelem ochrany jejich základních práv a svobod ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nejsou v této pozici k podání ústavní stížnosti legitimováni. Ve věci řízení o nařízení ústavní výchovy, vedeném před Okresním soudem v Děčíně, byly nezletilé děti, tj. stěžovatelé 3-7), zastoupeny opatrovníkem Magistrátem města Děčín. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilých tak již jejich rodiče pro střet zájmů nadále nevykonávají jejich zákonné zastoupení, neboť kolizní opatrovník se stává jejich právním zástupcem. Nezletilé dítě samo v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4562/2008 nebo 21 Cdo 429/2014). Ústavní soud má za to, že v projednávaném případě je evidentní možnost kolize zájmů mezi stěžovateli 1) a 2) a nezletilými stěžovateli 3-7), není proto možné, aby rodiče podávali jako jejich právní zástupci ústavní stížnost. Ústavní soud připomíná, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis). Z uvedeného důvodu je naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu stěžovatelů 3-7) jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodným způsobem Ústavní soud postupoval kupříkladu v řízeních ústících do vydání usnesení sp. zn. I. ÚS 77/04, III. ÚS 2634/11, nálezu sp. zn. I. ÚS 3046/14 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1522/15, II. ÚS 492/15, IV. ÚS 1869/17 a další). Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti výše označených stěžovatelů, a to z důvodu nenaplnění podmínek řízení, které by ji činily meritorně projednatelnou, Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilým stěžovatelům 3-7) pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 29 o. s. ř. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo a dále pokud se jedná o řízení věcech rodinně právních o výjimky dané ust. 30 zák. č. 292/20013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zúžuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14). Z obsahu napadeného rozhodnutí a připojeného spisu Okresního soudu v Děčíně se podává, že rodiče v současné době pečují o sedm dětí (u dvou nejmladších, narozených v roce XXXX a XXXX, tj. až po zahájení řízení o nařízení ústavní výchovy ostatních dětí, byl podán návrh na nařízení dohledu). Matka má ještě další vyživovací povinnost k nejstaršímu synovi nar. XXXX, který byl svěřen do pěstounské péče její sestry. Civilní soudy rozhodly o umístění nezletilých dětí do ústavní výchovy za