IV.ÚS 1735/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008 N 177/51 SbNU 195 K hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí a k chování v souladu s dobrými mravy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 21. října 2008 sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ve věci ústavní stížnosti E. V. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007 č. j. 26 Cdo 417/2005-245, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání ve věci náhrady škody způsobené stěžovatelce v postavení menšinového spoluvlastníka nemovitosti tím, že většinový spoluvlastník sjednal neúměrně nízké nájemné za pronájem nebytových prostor v této nemovitosti, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a J. H. jako vedlejší účastnice řízení. Výrok Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007 č. j. 26 Cdo 417/2005-245 se ruší, neboť jím a řízením, jež jeho vydání předcházelo, bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelky chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. 1. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007 č. j. 26 Cdo 417/2005-245, a to s odvoláním na porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit a pokojně užívat majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva podle čl. 11 Listiny v tom, že Nejvyšší soud zcela formalisticky zhodnotil právní podstatu věci a nepřihlédl k povaze jednání vedlejší účastnice (většinové spoluvlastnice). Ta úmyslně poškodila stěžovatelku (menšinovou spoluvlastnici) tím, že uzavřela smlouvu o pronájmu společné věci s majetkově a personálně spřízněnou právnickou osobou, přičemž nájemné bylo sjednáno ve výši 250krát nižší než tržní nájemné. O úmyslu věc pronajmout nebyla stěžovatelka informována. Právní názor Nejvyššího soudu může mít závažné důsledky, neboť legalizuje jednání, které je v rozporu s dobrými mravy a obchází účel zákona. 3. Stěžovatelka poukazuje na to, že právnická osoba, se kterou vedlejší účastnice nájemní smlouvu uzavřela, byla založena jen několik dnů před uzavřením smlouvy a nájemné bylo sjednáno 1 046krát nižší než nájemné dosavadní. Smlouva byla přitom sjednána na dobu účasti vedlejší účastnice v této právnické osobě. Vedlejší účastnice tedy získala prostřednictvím personálně propojené právnické osoby značný prospěch a jejím jednáním vznikla škoda, která jde k tíži stěžovatelky. Úmysl poškodit stěžovatelku lze doložit i tím, že za období od července 1997 do konce roku 2000 nepředkládala vedlejší účastnice stěžovatelce vyúčtování hospodaření se společnou věcí ani jí neodváděla žádné platby. 4. Většinový spoluvlastník je podle stěžovatelky povinen respektovat práva ostatních spoluvlastníků i tím, že sjedná nájem za obvyklých podmínek. Pokud na úkor menšinového spoluvlastníka uzavře smlouvu s osobou personálně propojenou za nápadně nevýhodných podmínek, jedná se o porušení povinnosti jednat v souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 424 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. z." nebo "občanský zákoník"). Smlouva o nájmu i rozhodnutí spoluvlastníka o hospodaření s věcí jsou navíc absolutně neplatné, protože se příčí dobrým mravům a obcházejí zákon ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku. 5. Stěžovatelka odkazuje i na ustanovení § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého, liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl. Definice spojených osob podle tohoto ustanovení přitom dopadá i na vedlejší účastnici a personálně propojenou právnickou osobu. 6. Dále stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, neboť nárok na vydání bezdůvodného obohacení není pravomocně rozhodnut rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 7 C 13/2001. Stěžovatelce byla přisouzena pouze částka 663 Kč, ačkoliv se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 284 787 Kč. 7. Napadený rozsudek je zároveň v nesouladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (N 43/40 SbNU 355), podle něhož majetkové vztahy mezi spoluvlastníky nejsou považovány za bezdůvodné obohacení, nýbrž za majetkové právo. II. 8. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 31. 7. 2007, podepsaném předsedou senátu 26 Cdo, konstatoval, že dovolání stěžovatelky bylo zamítnuto, přičemž důvody zamítnutí jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku. 9. Dále uvedl, že rozsudek byl přijat většinou hlasů a byl zastáván názor (zřejmě disentní k většině rozhodujícího senátu), že většinový spoluvlastník nemůže rozhodovat o hospodaření se společnou věcí takovým způsobem, aby tím poškozoval menšinového spoluvlastníka. Učiní-li tak, měl by za svá rozhodnutí nést odpovědnost. Posouzení, zda byla napadeným rozhodnutím dovolacího soudu porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, ponechal Nejvyšší soud na Ústavním soudu. 10. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření označila ústavní stížnost za nedůvodnou. Podle názoru vedlejší účastnice nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky. 11. O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci podle § 139 odst. 2 o. z. na základě principu majorizace. Majoritní vlastník tak může po projednání s minoritním vlastníkem s věcí zcela libovolně nakládat, aniž by tak musel činit ekonomicky nejvýhodnějším způsobem. Vedlejší účastnice tedy sjednáním nájemní smlouvy pouze využila svého práva, a tudíž neporušila žádnou právní povinnost. Porušení právní povinnosti je přitom jedním z atributů odpovědnosti za škodu. 12. Nájemní smlouva je platná, neboť spoluvlastníci vystupují navenek jako jeden subjekt. Stěžovatelka je tak povinna respektovat rozhodnutí vedlejší účastnice, byť jde o rozhodnutí, které je pro obě ekonomicky nevýhodné. 13. Dovolací soud tedy dle vedlejší účastnice rozhodl správně; proto navrhla, aby Ústavní soud stížnost zcela zamítl. III. 14. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Účastníci s upuštěním od ústního jednání buď souhlasili, či se ve stanovené lhůtě k této záležitosti nevyjádřili; jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj upuštěno. IV. 15. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Táboře sp. zn. 7 C 13/2001, z něhož zjistil následující. 16. Stěžovatelka a vedlejší účastnice jsou spoluvlastnicemi domu č. p. 734 v Táboře, Budějovické ulici. Stěžovatelka je vlastnicí ideálního podílu na nemovitosti ve výši 1/3 a vedlejší účastnice vlastní ideální podíl ve výši 2/3. 17. Vedlejší účastnice uzavřela dne 4. 6. 1997 nájemní smlouvu o nájmu nebytových prostor v této budově o celkové ploše 191 m2 se společností ATELIÉR ALMANACH, s. r. o. Doba trvání smlouvy byla dle čl. IV smlouvy stanovena na dobu účasti vedlejší účastnice a V. V. Tisk, sdružení fyzických osob, v této právnické osobě. Nájemné bylo sjednáno ve výši 500 Kč ročně. Vedlejší účastnice měla po celou dobu trvání smlouvy ve společnosti ATELIÉR ALMANACH, s. r. o., podíl ve výši 50 %, přičemž později se stala jediným společníkem. Dodatkem ze dne 20. 7. 1997 byla nájemní smlouva změněna tak, že předmětem nájmu zůstaly nebytové prostory o celkové ploše 46 m2. Nájemce přes tuto změnu předmětu nájmu užíval až do února 2000 nebytové prostory o celkové ploše 191 m2 a od března 2000 nebytové prostory o celkové ploše 76 m2. Nájemní vztah skončil k 31. 12. 2000. 18. Stěžovatelka podala k Okresnímu soudu v Táboře žalobu, kterou se domáhala zaplacení rozdílu mezi sjednaným nájemným a nájemným obvyklým. Tento rozdíl vyčíslila na 284 787 Kč. 19. Pro účely řízení před Okresním soudem v Táboře byl vypracován znalecký posudek, podle něhož by celkový průměr obvyklého nájemného ve vztahu k nájemní smlouvě ze dne 4. 6. 1997 byl 1 675 Kč za m2 ročně. Při výměře 191 m2 pronajaté plochy by tedy roční nájemné činilo 319 925 Kč. 20. Okresní soud v Táboře částečným rozsudkem č. j. 7 C 13/2001-105 přiznal stěžovatelce částku 666,70 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť vedlejší účastnice s