IV.ÚS 1736/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1736/21 ze dne 27. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur., advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2021 č. j. 4 Co 275/2020-1708, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodních společností Mierea Complect, s. r. o., sídlem Knovízská 2410/2, Praha 11 - Chodov, a CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") rozhodoval ve sporu stěžovatelky jako žalobkyně proti vedlejším účastnicím o existenci věcného břemene a platnosti nájemní smlouvy pod sp. zn. 7 C 130/2006. Ve věci naposledy rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 11. 2012 č. j. 6 Co 967/2008-685. 2. Stěžovatelka proti uvedenému rozsudku brojila žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Okresní soud žalobu pro zmatečnost usnesením ze dne 19. 10. 2016 č. j. 7 C 130/2006-1060 zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit první vedlejší účastnici 16 314,30 Kč a druhé vedlejší účastnici 26 095 Kč jako náhradu nákladů řízení. Krajský soud v odvolacím řízení uvedené usnesení okresního soudu potvrdil v části týkající se zamítnutí žaloby, avšak změnil je v části týkající se nákladů řízení tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastnicím 6 029,32 Kč, resp. 13 874 Kč za řízení v prvním stupni a 9 963,14 Kč, resp. 7 940,02 Kč za odvolací řízení. 3. Stěžovatelka proti uvedenému usnesení krajského soudu znovu brojila žalobou pro zmatečnost. Krajský soud ji usnesením ze dne 15. 7. 2020 č. j. 24 Co 1057/2015-1561 zamítl (výrok I.), rozhodl, že první vedlejší účastnici nenáleží náhrada nákladů řízení (výrok II.) a uložil stěžovatelce zaplatit druhé vedlejší účastnici 6 534 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud při výpočtu výše nákladů řízení vycházel z tarifní hodnoty věci ve výši 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). 4. Stěžovatelka brojila proti uvedenému usnesení krajského soudu odvoláním, vedlejší účastnice napadly odvoláním jeho výroky II. a III. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným usnesením odvolání stěžovatelky odmítl pro neodstraněné vady (výrok I.), odvoláním napadené usnesení krajského soudu změnil tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejším účastnicím jako náhradu nákladů řízení v prvním stupni 61 710 Kč (výrok II.), resp. 123 420 Kč (výrok III.) a uložil stěžovatelce zaplatit každé z vedlejších účastnic 62 073 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky IV. a V.). 5. Podle vrchního soudu náklady řízení první vedlejší účastnice v prvním stupni spočívaly v jednom úkonu převzetí zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a hotových výdajích. Její vyjádření o věcné příslušnosti soudu neshledal vrchní soud účelně vynaloženým nákladem, neboť ve vyjádření uvedla toliko, že se ztotožňuje s tvrzeními krajského soudu. Obdobně vrchní soud rozhodl o nákladech řízení druhé vedlejší účastnice s tím rozdílem, že jí nadto přiznal náhradu za vyjádření k žalobě pro zmatečnost. U obou vedlejších účastnic vrchní soud odkázal při výpočtu nákladů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j. 27 Cdo 5307/2017-1389, z nějž se podává, že v řízení o žalobě pro zmatečnost se pro účely stanovení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby vychází z tarifní hodnoty určené podle předmětu řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Šlo-li o náklady odvolacího řízení, vrchní soud přiznal vedlejším účastnicím náhradu za dva a půl úkonu po 25 350 Kč a hotové výdaje. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že vrchní soud nesprávně určil výši náhrady nákladů řízení. Věc podle ní nabývá ústavní dimenze "s ohledem na postup soudů ve věci." Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že napadené usnesení pro ni představuje nepřípustné tzv. překvapivé rozhodnutí podle nálezů Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451) či ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3166/18 (N 61/93 SbNU 281). Vrchní soud určil výši nákladů řízení odlišně než soudy v předcházejícím řízení, nadto přiznal náhradu nákladů řízení i první vedlejší účastnici, přestože ji krajský soud v řízení v prvním stupni náhradu nákladů nepřiznal. Stěžovatelka však neměla možnost reagovat na argumenty vedlejších účastnic, z nichž vrchní soud v napadeném usnesení vycházel. 7. Zadruhé stěžovatelka tvrdí, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné. Vrchní soud sice odkázal v odůvodnění napadeného usnesení na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 5307/2017; závěry tam uvedené však odporují usnesení ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2902/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud opačný právní závěr obecných soudů označil za ústavněprávně konformní. Vrchní soud dále neuvádí, jaká je tarifní hodnota původního řízení, z níž při stanovení nákladů řízení v nyní posuzované věci vycházel. Podle "propočtů" stěžovatelky přitom při vrchním soudem určené výši náhrady za jeden úkon tarifní hodnota odpovídá 16 000 000 Kč. To je však chybná úvaha, neboť původní předmět sporu se týkal částky 161 616,20 Kč podle smlouvy o zřízení věcného břemene, popř. 808 081 Kč podle sjednaného nájemného ze shora uvedené nájemní smlouvy za 5 let podle § 8 odst. 2 advokátního tarifu, nikoli za celkovou dobu trvání nájmu, z čehož vrchní soud zřejmě vycházel. Jediný ústavně konformní postup však představuje určení tarifní hodnoty podle 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, neboť předmětem původního řízení bylo určení neexistence věcného břemene, což představuje plnění v penězích neocenitelné [k tomu viz obiter dictum v bodu 14 nálezu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16 (N 187/87 SbNU 71)]. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl výhradně o nákladech řízení. Jde přitom o problematiku, k níž Ústavní soud přistupuje rezervovaně. Vychází totiž z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne