IV.ÚS 1739/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1739/22 ze dne 4. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radomíra Durďáka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem, sídlem U Červeného mlýna 570/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022 č. j. 27 Cdo 1098/2022-279, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 11 Cmo 33/2020-246 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. prosince 2019 č. j. 74 Cm 70/2018-196, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Marie Durďákové, obchodní společnosti PRASLAV, spol. s r. o., sídlem Janovská 376, Praha 15 - Horní Měcholupy, Ing. Dagmar Charvátové, Ph.D., Ing. Ladislava Šmotka a Jany Durďákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených usnesení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že byly porušeny čl. 89 odst. 2 a čl. 95 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 9. 2018 č. j. 74 Cm 70/2018-54 rozhodl o návrhu Ing. Marie Durďákové na jmenování jednatelů tak, že jednateli obchodní společnosti Praslav, spol. s r. o. (dále i jen "společnost") se od právní moci tohoto usnesení stávají ostatní tři vedlejší účastníci řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 27. 12. 2018 č. j. 7 Cmo 355/2018-119 odmítl, jelikož stěžovatel nebyl účastníkem řízení, tudíž bylo podáno osobou, která k jeho podání nebyla oprávněna. Žalobou pro zmatečnost podanou u městského soudu se stěžovatel domáhal zrušení uvedeného usnesení vrchního soudu. Městský soud ji napadeným usnesením zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok). Vrchní soud k odvolání stěžovatele potvrdil zamítnutí žaloby a jeden z nákladových výroků (I. výrok), druhý nákladový výrok částečně změnil (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. a IV. výrok). Vrchní soud uvedl, že proti usnesení o odmítnutí odvolání podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je přípustná žaloba pro zmatečnost. V tomto řízení se přezkoumává pouze to, zda stěžovatel měl být účastníkem původního řízení. Vrchní soud uvedl, že účastníkem řízení o jmenování jednatele soudem podle § 198 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), jsou navrhovatel, osoba, která má být jmenována jednatelem (ta však až ode dne rozhodnutí soudu o jeho jmenování) a společnost, existuje-li osoba oprávněná za ni jednat, tj. jednatel, výjimečně i likvidátor nebo zmocněnec anebo opatrovník jmenovaný soudem. Společníci společnosti s ručením omezeným nejsou účastníky řízení o jmenování jednatele společnosti. Protože stěžovatel je společníkem obchodní společnosti Praslav, spol. s r. o., nemělo s ním být jednáno jako s účastníkem řízení, a vrchní soud správně odmítl jeho odvolání podané v původním řízení a byla tak i správně zamítnuta jeho žaloba pro zmatečnost. 3. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením (I. výrok), shledav, že není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. až IV. výrok). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že podle společenské smlouvy má mít společnost čtyři jednatele, přičemž vždy tři z nich jsou oprávněni a povinni zastupovat společnost společně. Společnost měla od 23. 4. 2014 do 6. 6. 2016 pouze dva jednatele a po 6. 6. 2016 jen jednoho jednatele. Společnost tak po dobu více než dvou let nebyla schopna jednat navenek. Obecné soudy ustanovily nové jednatele za použití § 198 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, avšak nezohlednily úpravu danou v § 172 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého, nemá-li právnická osoba déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, soud na návrh nebo i bez návrhu právnickou osobu zruší a nařídí její likvidaci. Toto ustanovení má přednost před ustanovením nových jednatelů. Obecné soudy by mohly ustanovit nové jednatele pouze před uplynutím lhůty dvou let. Soudy tak mohly pouze zrušit společnost a nařídit její likvidaci. Smyslem § 172 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku je ukončení existence právnické osoby, jejíž činnost i sama existence je zjevně protiprávní v takové míře, že ji nelze v žádném ohledu tolerovat. Nemá-li společnost po dobu dvou let funkční statutární orgán, nemůže vyvíjet svoji činnost a neplní svůj účel, naopak by mohla být zneužita ke krytí různých pochybných praktik. Ustanovení § 198 odst. 3 zákona o obchodních korporacích dopadá na nefunkčnost statutárního orgánu právnické osoby krátkodobějšího charakteru. Soudy měly jedinou možnost rozhodnout o zrušení a likvidaci společnosti, a v takovém řízení jsou účastníky i všichni společníci, tedy i stěžovatel by byl účastníkem řízení. 5. Stěžovatel rozporuje rozhodnutí o ustanovení jednatelů i věcně a namítá, že jejich ustanovení dopadá i na práva a povinnosti všech společníků, tedy i stěžovatele, proto s ním mělo být jednáno jako s účastníkem řízení. Stěžovatel namítá, že podle nálezů Ústavního soudu [ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. IV. ÚS 230/95 (N 75/6 SbNU 39) a ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 83/04 (N 132/37 SbNU 665)], měl být účastníkem původního řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedeno. 8. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je vystavěna na názoru, že zrušení a nařízení likvidace společnosti podle § 172 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku má přednost před jmenováním jednatele soudem podle § 198 odst. 3 zákona o obchodních korporacích. K tomu Ústavní soud uvádí, že ke zrušení právnické osoby je nutné přistoupit až k jako poslední možnosti. Jde o opatření ultima ratio, což plyne z obou ustanovení. Občanský zákoník v § 172 odst. 2 nařizuje soudu, aby právnické osobě určil lhůtu k odstranění důvodů zrušení před rozhodnutím o zrušení a likvidaci, stejně tak v § 198 odst. 3 zákona o obchodních korporacích je uvedena pouhá možnost zrušení společnosti soudem, a to až poté, co nebude zvolen jednatel podle odstavce 1 či jmenován soudem. Přímo z právních předpisů tak vyplývá, že zákonodárce upřednostňuje sanaci před nuceným zrušením právnické osoby. 9. Tento závěr plyne z judikatury Ústavního soudu, tak i obecných soudů. Ústavní soud se v usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 940/19 vyjadřoval ke smyslu § 198 odst. 3 zákona o obchodních korporacích a uvedl, že jeho smyslem je "zajištění chodu obchodní společnosti tak, aby mohla plnit svůj účel." Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 3899/2015 konstatoval, že "není-li návrh na jmenování chybějícího jednatele podán, anebo není-li podanému návrhu vyhověno, může soud společnost podle § 198 odst. 3 z. o. k. (i bez návrhu) zrušit a nařídit její likvidaci. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu však úprava § 198 odst. 3 z. o. k. nevylučuje, aby soud - dospěje-li k závěru, že takové opatření je s ohledem na poměry konkrétní společnosti vhodnější [...] - jmenoval společnosti opatrovníka podle § 165 odst. 1 o. z. Jakkoliv je i jmenování opatrovníka zásahem do vnitřních poměrů obchodní společnosti, přičemž jde vskutku o ultima ratio při řešení těchto poměrů (srov. důvod