IV.ÚS 1740/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1740/22 ze dne 3. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HEAVY MACHINERY SERVICES a. s., sídlem Jana Pernera 159, České Velenice, zastoupené Mgr. Janem Opletalem, advokátem, sídlem Lazarská 1/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2022 č. j. 29 NSČR 97/2021-B-1800, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2021 č. j. 3 VSPH 846/2021-B-1754 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. června 2021 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-1665, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Mgr. Ing. Petry Hýskové, insolvenční správkyně, sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2 - Nové Město, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a insolvenčního rejstříku vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích jako rejstříkovým soudem (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") pod sp. zn. KSCB 26 INS 29347/2013 se podává, že napadeným rozhodnutím, vydaným v insolvenční věci stěžovatelky (jako dlužnice), krajský soud rozhodl o námitce podjatosti vedlejší účastnice (dále jen "insolvenční správkyně") vznesené stěžovatelkou a o návrhu stěžovatelky na zproštění insolvenční správkyně z funkce ze dne 29. 12. 2020 tak, že insolvenční správkyně není vyloučena z daného insolvenčního řízení (výrok I) a že se uvedený návrh zamítá (výrok II). Po zhodnocení stěžovatelčina podání, vyjádření insolvenční správkyně a vedlejšího účastníka (tj. Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích) dospěl k závěru o nedůvodnosti těchto návrhů. 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu z důvodu jeho věcné správnosti. 4. Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že insolvenční správkyně krajskému soudu zamlčela, že považuje Ing. Františka Savova za jejího (tj. stěžovatelčina) majitele a že ho opakovaně navštívila ve Velké Británii, k čemuž se "přiznala" až poté, co se tato informace objevila, a tvrdí, že její vztah ke jmenovanému je "nestandardní" a (současně) zjevně nepřátelský. S ohledem na tyto skutečnosti je zde podle jejího názoru důvod pro vyloučení insolvenční správkyně (i soudce) podle § 14 odst. 1 o. s. ř. 6. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud opomněl provést výslech insolvenční správkyně, ač mu to zákon ukládá, jakož i výslech svědků Daniela Sourala a Ing. Františka Savova, jak navrhovala, a že se vrchní soud nevyjádřil k tomu, proč k výslechu jmenovaných nepřistoupil. Uvedené soudy pak podle stěžovatelky hodnotily tvrzení těchto osob svévolně, s ničím nepodloženou předpojatostí a bez toho, že by byly slyšeny, viděny a poučeny o svých právech, a považoval je za nevěrohodné. Vrchní soud se nekriticky a nepřezkoumatelně přiklonil k tvrzením insolvenční správkyně, aniž by byla poučena o svých právech a vyslechnuta, v důsledku čehož nemohly hodnotit přesvědčivost, spontánnost či nonverbální projevy, a takto postupoval navzdory tomu, že ve zpravodajském článku byla uvedena tvrzení, která si navzájem odporovala, přičemž tvrzení Daniela Sourala a Ing. Františka Savova byla v zásadních aspektech shodná, zatímco tvrzení insolvenční správkyně byla vnitřně rozporná a na otázky reportéra odmítla odpovídat. 7. Stěžovatelka namítá i to, že napadené usnesení vrchního soudu je nepřezkoumatelné, neboť tento soud se prakticky k žádné z vytýkaných vad nevyjádřil a v odvolání vznesené námitky ignoroval. V této souvislosti se dovolává judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se povinnosti soudu vypořádat se s námitkami účastníka řízení. 8. Nejvyšší soud posoudil chybně dovolání, které podala, když pominul jí položené otázky procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (a zabýval se jen otázkami, kterými se měl vrchní soud odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu). V důsledku toho jí byl odepřen přístup k tomuto soudu. Uvedl-li Nejvyšší soud, že soudy v daném řízení neprovádějí dokazování, stěžovatelka vyvozuje, že nebylo-li vedeno žádné "formální dokazování", pak v takovém případě nebyl uvedený soud ani vázán hodnotícími úsudky soudů nižších stupňů (jejich skutkovými zjištěními) při právních úvahách o naplnění předpokladů podjatosti a porušení povinností insolvenční správkyně. V takovém případě Nejvyšší soud pochybil, když sám poměr mezi insolvenční správkyní a Ing. Františkem Savovem věcně neposoudil. V této souvislosti upozorňuje na svůj poukaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 16 Kss 1/2018-207, k němuž Nejvyšší soud chybně konstatoval, že toto rozhodnutí s projednávanou věcí nesouvisí. 9. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky vnitřně rozporné a nesrozumitelné, uvedl-li, že v daném řízení nemá být dokazování prováděno a současně že (stěžovatelka) zpochybňuje závěry dokazování. Nadto dokazování být prováděno mohlo, neboť to zákon nevylučuje a vzhledem k délce řízení na to byl dostatek času. Stěžovatelka poukazuje i na názor Nejvyššího soudu, podle kterého by insolvenční správce měl být vyslechnut, neskýtá-li dosavadní obsah spisu dostatečný podklad pro rozhodnutí o jeho odvolání či vyloučení, čemuž tak zde nebylo, neboť insolvenční správkyně se k řadě pochybných okolností provázejících její konání nevyjádřila. 10. Uvedl-li Nejvyšší soud, že nepřátelský poměr mezi insolvenční správkyní a Ing. Františkem Savovem nebyl zjištěn, pak podle stěžovatelky zjevně nepřátelský poměr plyne přímo z novinového článku, a rozpor mezi realitou a hodnotícím závěrem je enormní a nepochopitelný, což platí i pro konstatování, že nebyly zjištěny okolnosti, z nichž by bylo možno dovozovat pochybnosti o podjatosti. Hodnotící závěry soudů jsou ve zjevném rozporu s realitou, a tedy skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s "provedenými důkazy". 11. Stěžovatelka nadto považuje usnesení Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné. V dovolání poukázala na to, že důvodem pro zproštění insolvenčního správce z funkce může být i prodej majetku bez potřebného souhlasu, přičemž insolvenční správkyně zpeněžila její závod za téměř jednu miliardu, aniž by takovým souhlasem disponovala, za což byla pokárána v usnesení krajského soudu ze dne 7. 5. 2020 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1519, Nejvyšší soud tomu nevěnoval žádnou pozornost a ignoroval svou vlastní judikaturu. 12. Nepřezkoumatelně se Nejvyšší soud také vypořádal s jí položenou otázkou, zda může být insolvenční správce zproštěn funkce, porušil-li svou informační povinnost podle § 24 odst. 1 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, byly-li zde důvody, ze kterých měl a mohl dovodit pochybnost o své nepodjatosti, neboť pouze uvedl, že takový požadavek z uvedeného ustanovení neplyne, aniž by se vypořádal s komentářovou literaturou i s odkazem na jeho dřívější rozhodnutí (usnesení ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 29 NSČR 103/2015). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej