IV.ÚS 1741/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1741/12 ze dne 14. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 1 T 40/2009-2029 ze dne 19. 5. 2011, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 274/2011-2127 ze dne 26. 10. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 35/2012-2196 ze dne 4. 4. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "právo na presumpci neviny", garantované v čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 40 odst. 6 Listiny, který stanovuje, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Mimo to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu "přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody", maje na mysli zjevně odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Z připojeného spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem č. j. 1 T 40/2009-2029 ze dne 19. 5. 2011 shledal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř let za současného vyslovení dohledu, dále mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci jednatele na dobu čtyř let a zavázal jej k náhradě škody jednotlivým poškozeným. Stěžovatel se vytýkaného jednání, zkráceně řečeno, dopustil tak, že jako jednatel společnosti Styl.Renta s. r. o. uzavřel s poškozenými kupní smlouvy o prodeji nemovitosti (případy pod bodem 1 a 2 rozsudku, poškození Karel Kostka a manželé Šimonovi), nebo smlouvy o půjčce, na základě nichž se jim tato společnost zavázala půjčit určitou finanční hotovost, přičemž poškození na společnost převedli vlastnické právo ke svým nemovitostem s rozvazovací podmínkou vyjádřenou tak, že pokud půjčené peníze v termínu s příslušným úrokem vrátí, vlastnické právo k nemovitostem získají zpět (případy pod bodem 3 a 4 rozsudku, poškozené Slavíková a Pecnová). Stěžovatel však již v době podpisu předmětných smluv měl v úmyslu tyto dohody nedodržet, což také učinil, neboť poškozeným neuhradil celou kupní cenu nemovitosti, resp. nepůjčil celou finanční částku, ke které se ve smlouvě o půjčce zavázal, poté nepřevedl vlastnické právo k zajištěným nemovitostem zpět a neprovedl ani finanční vyrovnání ze zajišťovacího převodu práva, namísto toho si opatřil výdajové pokladní doklady podepsané poškozenými, které měly prokazovat, že jmenovaným veškerou finanční hotovost dle příslušných smluv uhradil. Popsaným jednáním způsobil poškozeným škodu v celkové výši 2.567.872,72 Kč. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 14 To 274/2011-2127 ze dne 26. 10. 2011 zrušil částečně rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Odvolací soud stěžovateli také znovu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárních orgánů a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu čtyř let. Pod bodem II. výroku soud zamítl odvolání stěžovatele s tím, že ostatní výroky v napadeném rozsudku nalézacího soudu zůstávají nezměněny. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 4 Tdo 35/2012-2196 ze dne 4. 4. 2012, ve kterém dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl. Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V předložené ústavní stížnosti obecným soudům vytkl, že za důkazní situace, kdy proti sobě stály v příkrém rozporu usvědčující výpovědi poškozených proti výpovědi jeho samotného a svědků Gory, R. K. a JUDr. Košmidera, nevyužily všech možností k ověření věrohodnosti výpovědi poškozených a jednaly tak v rozporu s intencemi danými nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09. Jmenovitě odvolací soud porušil své povinnosti, pokud neprovedl důkaz soudním protokolem, ve kterém byl zaznamenán výslech svědkyně Neubergové u civilního soudu, která v něm popisovala okolnosti předání peněz poškozené Pecnové odlišně od toho, co tvrdila posléze v trestním řízení. Obdobně nebyl k ověření údajů uváděných touto svědkyní proveden vyšetřovací pokus, jehož se stěžovatel domáhal v rámci odvolacího řízení. Na jeho provedení stěžovatel trval i při svém vystoupení před odvolacím soudem, přestože tento ve svém rozhodnutí uvádí opak. Důkladná prověrka výpovědí nejen této svědkyně pak byla podle stěžovatele na místě proto, že poškození patří mezi lidi, kteří si své finanční problémy zavinili sami z nejrůznějších důvodů. Přitom je známo, že lidé, kteří takto z nedostatku soudnosti upadají do tzv. dluhových pastí, jsou připraveni lhát i podvádět, jen aby - třebaže očividně na krátkou dobu a přechodně - zlepšili svou finanční situaci. Z tohoto pohledu bylo třeba podnikání stěžovatele chápat v širším kontextu a hodnotit všechny obchodní případy za celé období. Pochybení Nejvyššího soudu stěžovatel spatřoval v tom, že se náležitě nevypořádal s dovolacími námitkami. Pominul například, stejně jako oba nižší obecné soudy, že pokud se stěžovateli podařilo při následném prodeji nemovitostí dosáhnout lepší než předpokládané ceny, poskytoval další prostředky původním vlastníkům. Při respektování zásady "in dubio pro reo" je tedy zřejmé, že jeho úmysl obohatit se nesměřoval k získání celé nemovitosti, ale právě jen k rozdílu danému předstíráním potvrzení o přijetí platby, tj. že nezaplatí část kupní ceny. Jednalo se tak o předstírané splnění závazků, což bylo nutno kvalifikovat jako trestný čin poškozování věřitele dle § 222 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. s ohledem na časovou působnost trestních norem bylo na místě toto jednání, za užití extenzivního výkladu, podřadit pod ustanovení § 256 odst. 1 trestního zákona. Nejvyšší soud měl dále porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že, byť shledal výtky stěžovatele stran určení výše škody za důvodné, nepostupoval podle ustanovení § 265k odst. 2 trestního řádu a zjevně nezákonný výrok v bodě 4 rozsudku nalézacího soudu nezrušil. V přípise nazvaném "Podnět a doplnění ústavní stížnosti...", u něhož nebyl naplněn požadavek povinného advokátního zastoupení, stěžovatel informoval Ústavní soud o nových skutečnostech, které hodlá uplatnit v návrhu na povolení obnovy řízení a současně o ně doplňuje ústavní stížnost. Poukázal na to, že protokoly o hlavním líčení neodpovídají zvukovým záznamům, zejména v té části, která se týká poučování některých svědků a poškozených. V rozporu s provedenou protokolací svědci nebyli především řádně poučeni o právu odepřít výpověď, případně nebyli vyzváni, aby se k jednotlivým způsobům poučení vyjádřili. Výsledkem nezákonného postupu okresního soudu jsou veřejné listiny, jejichž obsah prokazatelně neodpovídá skutečnosti. S odvoláním na právní názor vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 270/2001 stěžovatel závěrem vyslovil přesvědčení, že byl odsouzen na základě neúčinných a nezákonných důkazů, a to v důsledku chybného poučování svědků. Na podkladě oznámení o podání návrhu na obnovu řízení ze dne 2. 11. 2012 se Ústavní soud rozhodl vyčkat skončení daného řízení a za tím účelem dne 5. 12. 2012 vrátil připojený spisový materiál nalézacímu soudu. Usnesením č. j. 1 T 40/2009-2283 ze dne 22. 5. 2014 Okresní soud v Havlíčkově Brodě stěžovatelův návrh na povolení obnovy trestního řízení zamítl. Podanou stížnost navrhovatele Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením č. j. 13 To 528/2014-2293 ze dne 18. 11. 2014 rovněž jako nedůvodnou zamítl. V reakci na toto zjištění Ústavní soud přistoupil k meritornímu projednání ústavní stížnosti, pročež ji shledal zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky).