IV.ÚS 1743/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1743/08 ze dne 19. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 127/2007 ze dne 4. 3. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 5/2005 ze dne 24. 9. 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tato rozhodnutí byla, jak je patrno z jejich obsahu i obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 5/2005, vydána v trestním řízení vedeném proti stěžovateli a M. T., přičemž stěžovatel ve firmě K + T, a. s. zastával funkci místopředsedy představenstva a výrobního ředitele a M. T. byl předsedou dozorčí rady a finančním ředitelem společnosti. Oba jmenovaní byli rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným uznáni vinnými za to, že společně po předchozí vzájemné domluvě v období od 3. 6. 1999 do 15. 2. 2000 jako odpovědní zástupci akciové společnosti v pozici místopředsedy představenstva a výrobního ředitele a předsedy dozorčí rady a finančního ředitele, takto pověření a fakticky odpovědní za ekonomický chod společnosti a tedy i za řádnou a včasnou úhradu plateb dodavatelům, odebrali sami či prostřednictvím pověřených pracovníků zboží a služby za účelem zajištění výrobně obchodní činnosti společnosti, přestože znali její nepříznivou platební situaci a již v tomto období věděli, že společnost nemá a pro řádnou a včasnou splatnost odebraného zboží a služeb nemusí mít dostatek finančních prostředků, a tímto jednáním způsobili celkem 15 poškozeným dodavatelům škodu ve výši 7.824.992,80 Kč za odebrané a nezaplacené zboží a služby, čímž podle soudu spáchali trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, za který byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců a zákaz činnosti na dobu 2 let a 6 měsíců. Podle závěrů krajského soudu, které učinil na základě provedeného a v jeho rozhodnutí podrobně popsaného dokazování a jeho zhodnocení, shora popsaným jednáním naplnili oba obžalovaní po subjektivní i objektivní stránce veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, přičemž, pokud jde o zavinění, byl shledán ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) trestního zákona jejich úmysl jako nepřímý. Vrchní soud v Olomouci, který věc následně posuzoval z podnětu odvolání obou obžalovaných, tato jako nedůvodná zamítl shora označeným rozhodnutím, když se v zásadě zcela ztotožnil se závěry Krajského soudu v Brně. Tato rozhodnutí stěžovatel napadá ústavní stížností, v níž nejprve popisuje chod společnosti, která se zabývala výrobou montovaných rodinných domků a jejich prodejem do Spolkové republiky Německo, kdy její obchodní aktivity v SRN - jako jejím jediném trhu - zajišťovala společnost SENATOR HAUSBAU GMBH. Dává pak najevo, že učiněné závěry obecných soudů o jeho podvodném jednání nejsou správné a zdůrazňuje přitom, že po celou dobu trvání trestního řízení tvrdil, že firma K + T měla v SRN pohledávky mnohonásobně převyšující její splatné závazky vůči dodavatelům a z těchto pohledávek mohli být dodavatelé v plné výši uspokojeni. V tomto směru podle jeho tvrzení nalézací soud neprovedl důkladné dokazování. Poukazuje na to, že se mu podařilo kontaktovat bývalého předsedu představenstva M. L., o jehož výpovědi před notářem předložil k ústavní stížnosti notářský zápis ze dne 4. 7. 2008, v němž jmenovaný uvedl, že společnost ještě 9. 2. 2000 tj. několik dnů před koncem odsouzeného skutku, evidovala v notářské úschově v SRN pohledávky ve výši celkem asi 1.500.000 DEM, přitom z této částky připadalo přibližně 800.000 DEM na zádržné a reklamace domů hotových a rozestavěných, tj. na pohledávky splatné ve prospěch K + T v budoucnu. Zbylá částka ve výši 700.000 DEM představovala cenu domů, na kterou K + T vznikl nárok a která nebyla vyplacena z notářské úschovy ve prospěch K + T proto, že společnost SENATOR zadržovala zprávy o rozestavěnosti, když pouze na základě nich mohl notář z úschovy částky vyplatit. Tyto důkazy podle stěžovatele mohly mít soudy k dispozici, pokud by řádně ve věci zjišťovaly skutkový stav. Spokojily se však pouze s výpovědí majitele společnosti SENATOR pana Cromeho a dalších, kteří vypovídali v zájmu svém a nikoliv v zájmu společnosti K + T a stěžovatele. Obecným soudům také vytýká, že se spokojily pouze s konstatováním obsahu výpovědi poškozených dodavatelů, kteří byli vyslechnuti v přípravném řízení, z jejichž výpovědi ale nevyplývá nic, z čeho by mohlo být usuzováno na úmysl stěžovatele uvést je v omyl, jejich omylu využít nebo jim zamlčet podstatné skutečnosti. Tvrdí, že tento počáteční úmysl obecné soudy nezkoumaly vůbec, resp. jej dovozují z následného jednání stěžovatele, který při prodlení s platbami měl dodavatelům sdělovat, že důvodem prodlení s placením je zadržení příjmů ze SRN, které způsobil německý partner, přitom také někteří poškození dodali společnosti zboží i po té, co jim stěžovatel sdělil důvod prodlení se zaplacením, a, pokud se rozhodli poskytnout přesto zboží s vědomím takové situace, nemohli tito jednat v omylu vyvolaném stěžovatelem a ani jim nebyly zamlčeny podstatné okolnosti obchodu. I tato okolnost vylučuje, že stěžovatel jednal podvodně. Navíc podle stěžovatele někteří dodavatelé by jeho společnosti poskytli své zboží i v případě, že by věděli o finanční situaci společnosti, tuto okolnost však nesdělili orgánům činným v trestním řízení dříve proto, že nevěděli o důležitosti této okolnosti pro trestní řízení. Důvody, které stěžovatel uváděl dodavatelům, byly pravdivé a evidentně byly vedeny poctivým přístupem vůči dodavatelům s cílem dostát závazkům. Proto také stěžovatel s dodavateli jednal ještě dlouho po vymezení skutku, tyto závazky uznal a také sám poskytl společnosti vysokou půjčku. Uznává, že společnost nedostála svým závazkům, nikoliv však proto, že by sebe či někoho jiného na úkor dodavatelů obohatila, nestalo se to ani tím, že by stěžovatel či druhý obžalovaný uvedli dodavatele v omyl a toho využili, z čehož podle něj vyplývá, že nebyli stíháni proto, že by svým jednáním naplnili znaky trestného činu podvodu, ale proto, že jejich společnost nemohla dostát svým smluvním závazkům. S odkazem na znění výroku napadeného rozhodnutí krajského soudu a jeho odůvodnění dovozuje, že nalézací soud sám ani nedospěl k jednoznačnému závěru, k jakému rozsahu škody směřoval úmysl stěžovatele, přitom stěžovateli přiřknul vinu za způsobení škody v celém rozsahu nezaplacených závazků společnosti K + T. Dovolává se dále závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, z něhož cituje a dovozuje, že právě v případech jako je tato trestní věc lze spatřovat tenký rozdíl mezi tím, kdy lze jednání osoby - zástupce obchodní společnosti hodnotit jako ryzí soukromoprávní jednání a kdy v takovém jednání lze spatřovat prvky trestní odpovědnosti s tím, že zejména v takových případech musí orgány činné v trestním řízení velmi pečlivě zjišťovat existenci obligatorních znaků trestného činu a uplatnit prostředky trestního práva vůči takové osobě pouze pokud je najisto postaveno, že jednala tak, jak předpovídá trestní zákon. Nalézací soud, místo aby zkoumal, zda poškození jednali v omylu či bez znalosti podstatných okolností, zkoumal, zda stěžovatel objednával zboží a služby od dodavatelů s vědomím, že je K + T nebude schopna uhradit. Soudy se podle něj zjišťováním omylu v jednání poškozených nezabývaly vůbec a nalézací soud se spokojil pouze s výpověďmi poškozených z přípravného řízení, které i v obecné rovině jsou zcela nedostatečné pro to, aby z nich bylo možno učinit alespoň částečně odůvodněná skutková zjištění, stejně tomu tak je při zjišťování existence pohledávek K + T v SRN. Stěžovateli tak nezbylo, než nahradit činnost soudu a místo toho, aby soud prokazoval jeho vinu, musí stěžovatel aktivně prokazovat svoji nevinu. Uzavírá tak, že obecné soudy ho odsoudily za jednání, které je ryze soukromoprávním jednáním, není trestným činem a tím evidentně porušily nejen ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ale též ustanovení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy a pro porušení pravidel, podle kterých soudy činí svá skutková zjištění, pak nelze řízení považovat ani za spravedlivé tak, jak vyžaduje čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Navrhl proto zrušení