IV.ÚS 1744/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1744/14 ze dne 28. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. Oty Schütze a 2) JUDr. Jaroslavy Šafránkové, obou zastoupených Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem Praha 2, Lublaňská 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 3560/2013-596, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 62 Co 134/2013-551, 62 Co 135/2013, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2012, č. j. 11 C 310/2003-507, a ústavní stížnosti stěžovatele 3) Ing. Oldřicha Taraby, CSc., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II. 1718/8, proti části výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 3560/2013-596, jíž bylo odmítnuto dovolání 3) stěžovatele, a části výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 62 Co 134/2013-551, 62 Co 135/2013, jíž byl změněn výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2012, č. j. 11 C 310/2003-507, tak, že náklady řízení činí 61.300,- Kč, která byla původně vedena pod sp. zn. I. ÚS 1881/14, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2014 a vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1744/14 se stěžovatelé 1) MUDr. Ota Schütz a 2) JUDr. Jaroslava Šafránková domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené jim čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. 2. Dne 30. 5. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele 3) Ing. Oldřicha Taraby, CSc., která byla zaevidována pod sp. zn. I. ÚS 1881/14 a jíž se 3) stěžovatel domáhal zrušení výše specifikovaných výroků téhož usnesení Nejvyššího soudu a téhož rozsudku Městského soudu v Praze, a to rovněž s tvrzením, že předmětnými výroky těchto rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované mu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na ochranu vlastnictví zaručené mu čl. 11 odst. 1 Listiny. 3. Protože obě ústavní stížnosti směřují proti totožným rozhodnutím (byť tato nenapadají ve stejném rozsahu), týkají se týchž účastníků a souvisejí spolu též skutkově, byly usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1744/14, spojeny ke společnému řízení, když zároveň bylo rozhodnuto o tom, že nadále bude řízení o nich vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 1744/14. II. 4. Z ústavních stížností, jež splňují všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jimi napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 310/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující. 5. Stěžovatelé 1) a 2) se svou žalobou, která byla v průběhu řízení několikrát měněna, domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil 3) stěžovateli a Mgr. Ivaně Tarabové (zde vedlejší účastnice) povinnost uhradit jim společně a nerozdílně částku v celkové výši 97.596,07 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla sestávat z dlužného nájemného a nedoplatků za služby v bytě v Praze 4 ve výši 33.535,54 Kč za období let 2005 - 2006, bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, na kterém stojí neoprávněná stavba garáže za dobu od 6/2001 - 5/2006, ve výši 49.998,93 Kč a nákladů za vyklizení sklepa ve výši 14.061,60 Kč. 6. O této žalobě bylo rozhodnuto v pořadí již třetím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2012, č. j. 11 C 310/2003-507, tak, že 3) stěžovateli a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům 1) a 2) společně a nerozdílně částku ve výši 20.705,- Kč (výrok I.). Ve zbytku byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.). Soud prvního stupně k tomu uvedl, že jako částečně důvodný posoudil pouze nárok stěžovatelů 1) a 2) na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, když ve zbývající části stěžovatelé 1) a 2) buď neunesli břemeno tvrzení (nárok na náhradu škody v souvislosti s vyklizením sklepa) nebo se jednalo o promlčené právo, které tak nebylo možno stěžovatelům 1) a 2) přiznat (dlužné nájemné a nedoplatky za služby a částečně též právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku). 7. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 62 Co 134/2013-551, 62 Co 135/2013, ve výrocích I., II. a IV. jako věcně správné potvrzeno, když změněny byly výroky III., V. a VI. rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů řízení. Dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 8. Dovolání všech stěžovatelů byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 3560/2013-596, odmítnuta. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelů 1) a 2) není s přihlédnutím k § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné, neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto o samostatných peněžitých plněních, z nichž žádné nepřevýšilo částku 50.000,- Kč. V části, v níž směřovalo proti výroku o náhradě nákladů řízení, pak bylo dovolání stěžovatelů 1) a 2) odmítnuto pro vady, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, neboť v této části dovolání neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatelé 1) a 2) spatřovali naplnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, a dále nebyl vymezen důvod dovolání. Rovněž dovolání 3) stěžovatele směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení bylo dovolacím soudem odmítnuto pro vady, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, když ani 3) stěžovatel ve svém dovolání dle názoru dovolacího soudu nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, ani dovolací důvod. III. 9. Stěžovatelé 1) a 2) svou ústavní stížností napadli rozhodnutí soudů všech stupňů, jimž vytýkali, že tyto nezhodnotily v celém svém souhrnu všechny posuzované skutečnosti, jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, když z nich nevyplývají soudy učiněná skutková zjištění, řízení je zatíženo vadami (nebylo rozhodnuto o celém žalobou uplatněném nároku a vyhlášený rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku neshoduje s jeho písemným vyhotovením) a věc byla nesprávně právně posouzena. V souvislosti s nesprávným právním posouzením věci pak stěžovatelé brojili zejména proti právnímu názoru odvolacího soudu, že jimi uplatněné právo na zaplacení dlužného nájemného a úhrad za služby je promlčeno, když stěžovatelé toto své právo dle názoru odvolacího soudu uplatnili až v rámci svého podání ze dne 31. 8. 2011, a tedy až tímto dnem došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Dovolacímu soudu pak stěžovatelé vytkli, že tento nesprávně odmítl jejich dovolání pro nepřípustnost dle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, s poukazem na to, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika samostatných peněžitých plněních, z nichž žádné nepřevyšovalo částku 50.000,- Kč. K tomu uvedli, že dovolací soud zde patrně nedostatečně zkoumal skutkový důvod žaloby, když tento byl u všech tří jimi uplatněných nároků totožný, když odlišné bylo pouze jejich právní posouzení. Dovolací soud dle jejich názoru pochybil rovněž tím, že uvedl, že v rámci svého dovolání nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. 10. Stěžovatel 3) svou ústavní stížností brojil proti části výroku I. usnesení dovolacího soudu, v níž bylo odmítnuto jeho dovolání, a dále proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž tento změnil výrok III. rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že náklady řízení, které mu stěžovatelé 1) a 2) byli povinni společně a nerozdílně zaplatit, činí 61.300,- Kč. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýkal, že tento provedl nesprávný výpočet výše náhrady nákladů řízení, když dle názoru stěžovatele mu opomněl přiznat náklady právního zastoupení za celkem 8 úkonů právní služby, v důsledku čehož byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení v částce, která byla o 31.337,- Kč nižší než kolik stěžovateli, který je navíc poživatelem invalidního důchodu s minimálními příjmy, přiznáno být mělo. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že tento odmítl jeho dovolání s odůvodněním, že toto neobsahuje vymezení, v čem stěžovatel spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, a neobsahuje ani vymezení dovolacího důvodu, a to přesto, že dovolání stěžovatele dle jeho