IV.ÚS 1744/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1744/17 ze dne 19. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., se sídlem Suite 319-3 1 Royal Exchange Avenue, EC3V 3LT London, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4115679, zastoupené Mgr. Tomášem Chlebounem, advokátem, se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017 sp. zn. 6 To 48/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 5. června 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. (dále také jen "stěžovatelka" nebo "LCCD") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Policie České republiky, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor korupce, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 6. ledna 2016 č. j. OKFK-5029-1133/TČ-2014-251002 rozhodla tak, že: a) Podle § 79e odst. 1 tr. řádu, ve znění do 17. března 2017, se po předchozím souhlasu státního zástupce zajišťují ve výroku blíže specifikované pohledávky LCCD (dříve TROWMART LIMITED) z úvěrových smluv a z kupní smlouvy o prodeji nemovitosti a současně se zakazuje uvedené obchodní společnosti tyto pohledávky převést na jiného nebo je zatížit. Zajištění se vztahuje i na příslušenství těchto pohledávek, včetně veškerých práv s nimi spojených, zejména zástavních práv k nemovitým a movitým věcem zajišťujících tyto pohledávky (výrok I). b) Podle § 79a odst. 2 tr. řádu se LCCD zakazuje jakékoliv nakládání s originální smluvní a jinou dokumentací vztahující se k úvěrovým smlouvám uvedeným blíže ve výroku I, včetně listin představujících jejich zajištění a práva s nimi spojená, ve výroku blíže specifikovanou (výrok II). 2) Své usnesení o zajištění policejní orgán odůvodnil tím, že zjištěné skutečnosti důvodně nasvědčují tomu, že uvedené pohledávky byly užity ke spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se měli dopustit statutární zástupci spořitelního družstva WPB Capital, spořitelního družstva v likvidaci, IČ: 25780450 (dále také jen "WPB"), v souvislosti s postoupením části úvěrového portfolia WPB na obchodní společnost TROWMART LIMITED. 3) Proti usnesení policejního orgánu podala LCCD stížnost, na jejímž základě Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") zrušil napadené usnesení a znovu rozhodl takto: a) Podle § 79e odst. 1 tr. řádu se zajišťují pohledávky vzniklé z blíže specifikovaných úvěrových smluv a jedné kupní smlouvy uzavřené mezi WPB a ve výroku blíže specifikovanými dlužníky, ke kterým uplatnila opční právo obchodní společnost LCCD na základě Smlouvy o odborné spolupráci a finanční záruce ze dne 20. listopadu 2002 ve znění dodatků č. 1 až 3. O vlastnictví těchto pohledávek přitom bylo rozhodnuto ve prospěch LCCD rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu Hospodářské komory ČR a Agrární komory ČR ze dne 2. června 2014 sp. zn. Rsp 286/14, jehož vykonatelnost byla odložena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. července 2014 č. j. 65 C 101/2014-22. Současně se zajišťuje i příslušenství pohledávek a veškerá práva s nimi spojená, zejména v podobě zástavních práv k nemovitým a movitým věcem, ve výroku blíže specifikovaným (první výrok). b) Podle § 79e odst. 2 tr. ř. se LCCD, popřípadě WPB, zakazuje, aby nakládaly s těmito pohledávkami, jejich příslušenstvím a právy s nimi spojenými, převedly je na někoho jiného nebo je zatížily (druhý výrok). c) Podle § 79e odst. 3 se majiteli těchto pohledávek ukládá, aby policejnímu orgánu do 15 dnů od oznámení tohoto usnesení sdělil, zda a kdo má k těmto pohledávkám předkupní nebo jiné právo nebo zda je jiným způsobem omezen výkon práva s nimi nakládat (třetí výrok). d) Podle § 79e odst. 3 se majitel těchto pohledávek vyzývá, aby to 15 dnů od oznámení tohoto usnesení vydal všechny listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění určitého práva k pohledávkám, a to zejména originální smluvní a jinou dokumentaci vztahující se k úvěrovým smlouvám specifikovaným v prvním výroku tohoto usnesení, originály listin představujících zajištění pohledávek a práv s nimi spojených včetně související dokumentace (čtvrtý výrok). 4) Stran námitek stěžovatelky stížnostní soud uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá důvodné podezření, že dodatky ke Smlouvě o odborné spolupráci a finanční záruce ze dne 20. listopadu 2002 (dále jen "smlouva") byly antedatovány a podepsány neoprávněnými osobami. Z dosavadních skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení přitom (mimo jiné) vyplývá, že předmětná smlouva byla v době uzavření druhého a třetího dodatku již zrušena dohodou jejích účastníků a spolupráce mezi WPB a LCCD probíhala na základě individuálních dohod a v důsledku provázanosti osob, které druhý a třetí dodatek podepsaly. Dle stížnostního soudu byl dostatečně odůvodněn závěr, že mohl být spáchán trestný čin v souvislosti s vyváděním majetku z WPB ve prospěch LCCD. V neposlední řadě stížnostní soud připomenul, že skutečnost, že nadále probíhá soukromoprávní spor mezi osobami, které měly či stále mají rozhodující vliv na WPB, popřípadě mezi WPB a LCCD, nijak nebrání prověřování důvodného podezření ze spáchání trestného činu. V tomto směru vydání usnesení o zajištění nehmotných věcí nevylučuje ani souběžná existence předběžného opatření vydaného v civilním řízení. 5) Jako důvodnou shledal stížnostní soud námitku LCCD, že usnesení o zajištění je třeba směřovat nejen vůči ní, ale i vůči WPB, neboť vlastnictví daných pohledávek je v současné době nadále sporné. Z tohoto důvodu stížnostní soud zrušil usnesení policejního orgánu a rozhodl o zajištění jak ve vztahu k LCCD, tak i vůči WPB. Stížnostní soud rovněž napravil pochybení policejního orgánu, který výrok II svého usnesení opřel o ustanovení § 79a odst. 2 tr. řádu, upravující zcela odlišný typ zajištění. V neposlední řadě stížnostní soud do výroku svého usnesení zahrnul i výzvu dle § 79e odst. 3 tr. řádu, již policejní orgán zahrnul toliko do nečíslované výrokové části svého rozhodnutí, ačkoliv bylo zapotřebí tuto výzvu formulovat jako samostatný výrok. 6) Ze všech shora uvedených důvodů proto stížnostní soud i přes dílčí procesní pochybení shledal zajištění nehmotných věcí dle § 79e tr. řádu, důvodným. III. Stran zajištění nehmotných věcí (pohledávek) stěžovatelka namítá, že ke spáchání žádné trestné činnosti v souvislosti s uplatněním opčního práva k těmto pohledávkám, sjednaného ve smlouvě ve znění dodatků č. 1 až 3, nedošlo. Podle stěžovatelky není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl stížnostní soud k závěru o důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, 3 tr. zák. Ve vztahu k odůvodnění usnesení o zajištění stěžovatelka poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/), na jehož základě dovozuje, že usnesení o zajištění postrádá zákonný podklad a je evidentně projevem svévole. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že v souvisejícím civilním řízení bylo vydáno usnesení, jímž byla odložena vykonatelnost rozhodčího nálezu, a že bylo vydáno i předběžné opatření, kterým jí byla uložena povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by nakládala s pohledávkami, které jsou předmětem usnesení stížnostního soudu o zajištění nehmotných věcí. Z těchto důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že napadeným usnesením stížnostního soudu je nepřiměřeně zasahováno do jejího vlastnického práva. Případný spor o vlastnictví pohledávek jsou přitom oprávněny posoudit civilní soudy, nikoliv orgány činné v trestním řízení. Stěžovatelka závěrem upozorňuje na "spornost" postupu stížnostního soudu, který v prvním výroku svého usnesení neuvádí, komu jsou dané pohledávky zajištěny, avšak následně označuje za jejich majitele stěžovatelku i WPB. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadené usnesení, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně n