IV.ÚS 1744/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1744/21 ze dne 22. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Bc. Lucie Plačkové a Lukáše Křenka, zastoupených JUDr. Petrem Grobelným, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2021 č. j. 55 Co 120/2021-85, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva (svobody) a ústavněprávní principy zakotvené v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou domáhali po vedlejší účastnici, aby každému z nich zaplatila částku 45 100 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 24 C 10/2014 na základě žaloby jejich otce Petra Křenka. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 2. 2021 č. j. 26 C 97/2020-57 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 19 875 Kč s příslušenstvím (I. výrok), co do částek 25 225 Kč požadovaných oběma stěžovateli žalobu zamítl (II. výrok) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení každému částku 14 106 Kč (III. výrok). Obvodní soud v odůvodnění konstatoval, že řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 24 C 10/2014 bylo zahájené podáním žaloby dne 7. 2. 2014 a skončilo vyhlášením rozsudku dne 14. 3. 2019. Proti tomuto rozsudku podal žalobce Petr Křenek (dále též jen "žalobce") dne 15. 4. 2019 odvolání, které dne 10. 5. 2019 vzal zpět. Krajský soud v Ostravě odvolací řízení zastavil usnesením ze dne 20. 6. 2019. Žalobce zemřel dne 18. 12. 2019. Po právní stránce obvodní soud nárok posoudil s poukazem na § 1, 5, 13, 26 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž dospěl k závěru, že se nejeví jako dostatečné konstatování porušení práva, a shledal celkovou délku řízení za nepřiměřeně dlouhou, proto stěžovatelům přiznal náhradu nemajetkové újmy. Stanovil základní částku 15 000 Kč za rok trvání řízení, prvé dva roky pak v poloviční částce, a za jeden měsíc 1 250 Kč. Dospěl k základní částce 66 250 Kč. Význam řízení shledal jako zvýšený, neboť šlo o řízení o náhradu újmy na zdraví, proto zvýšil základní částku o 10 %. Vzhledem k tomu, že žalobce sám přispěl k tomu, že řízení trvalo déle, neboť mnohokrát měnil žalobu, což k délce řízení přispělo, snížil soud základní částku o 5 %. Řízení bylo skutkově a procesně složité (bylo třeba vypracovat několik znaleckých posudků, rozhodovat o procesních návrzích účastníků), a z toho důvodu soud základní částku snížil o 45 %. Celkovou částku sníženou o 40 %, tj. na 39 750 Kč, shledal jako částku představující přiměřenou výši zadostiučinění. Žalobce se nedožil tzv. odškodňovacího řízení, stěžovatelé jsou jeho právními nástupci, proto obvodní soud každému z nich přiznal částku 19 875 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 3. K odvoláním všech účastníků (tj. stěžovatelů i vedlejší účastnice) proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku tak, že se žaloba zamítá, a ve II. výroku ho potvrdil (I. výrok), a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok). Městský soud dospěl k závěru, že s ohledem na počet uplatněných nároků a náročnost zjišťování skutkového stavu byla doba řízení přiměřená tomuto konkrétnímu řízení. Okresní soud postupoval plynule bez jakýchkoliv, byť sebemenších průtahů ve věci. Celková doba řízení není nikde stanovena fixní dobou, za kterou "musí" řízení pravomocně skončit, a při jejím překročení bez dalšího hodnotit řízení jako nepřiměřeně dlouhé. Každý případ je třeba posuzovat individuálně, právě s ohledem na charakter uplatněného nároku, potřebu a rozsah dokazování, včetně vypořádávání se s procesními úkony účastníků řízení. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé namítají, že rozsudek městského soudu je svévolný a porušuje jejich právo na soudní ochranu. Městský soud podle nich bagatelizoval význam řízení pro žalobce a nelogicky zdůraznil, že žalobce se domáhal i odškodnění ztížení společenského uplatnění a bolestného, což však ve skutečnosti nemělo na průtahy v řízení vliv. Stěžovatelé polemizují se závěrem městského soudu, podle kterého řízení prodloužilo zadání posudku znaleckému ústavu. Posudek byl vypracován za přibližně devět měsíců, tedy jeho pořízení nevysvětluje celkovou délku řízení. Soudní spory o náhradu újmy na zdraví, které se domáhá invalida (jímž byl žalobce), by měly být řešeny přednostně a promptně. Je nutné obracet pozornost nejen k tomu, zda soud byl dlouhodobě nečinný, ale též k celkové délce řízení a její přiměřenosti. Uvedl-li městský soud, že nikde není stanovena "fixní doba", za kterou musí řízení pravomocně skončit, postupoval svévolně. Podle stěžovatelů městský soud nevzal v potaz ani ustálenou judikaturu, podle které nejsou povinni nemajetkovou újmu tvrdit či prokazovat, došlo-li k porušení práva na rozhodnutí ve věci v přiměřené lhůtě. Znalecký posudek zabývající se zhoršeným zdravotním stavem žalobce byl vypracován přibližně rok po zahájení řízení. Další čtyři roky řízení podle stěžovatelů představují průtahy. Podle stěžovatelů nejde o nepřiměřenou délku řízení jen v případech, kdy je soud dlouhodobě ("rok, dva roky či více") absolutně nečinný, ale i v případech, kdy nastaly jednotlivé dílčí průtahy, které v součtu vedly k tomu, že délka řízení byla nepřiměřená. Řízení by přitom trvalo déle než pět a půl roku, nevzal-li by žalobce svoji žalobu zpět. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé neměli k dispozici zákonný procesní prostředek k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností. 7. Ústavní soud obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně méně závažného významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Činí tak z důvodu jejich zanedbatelnosti, respektive zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod [srov. např