IV.ÚS 1745/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1745/21 ze dne 7. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 8 Tdo 209/2021-766 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2020 č. j. 4 To 34/2020-683, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 36, 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 5. 2020 č. j. 33 T 1/2020-541 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se podle krajského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že dne 15. 6. 2019 kolem druhé hodiny ranní na S. ulici v O. po slovním incidentu znenadání napadl poškozeného, do kterého strčil a ten spadl na zem, poté nad ležícího poškozeného vyskočil a plnou vahou mu dupnul do obličejové části hlavy, čímž mu způsobil život ohrožující poranění. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě jeho výpovědí, svědeckých výpovědí a zejména videozáznamu, který celý útok zachycoval. Ohrožení života poškozeného bylo stanoveno na základě znaleckého zkoumání. Naplnění subjektivní stránky daného trestného činu vyplynulo podle soudu ze způsobu provedení útoku a chování poškozeného (stěžovatel se nedůvodně hájil strachem z agresivity poškozeného). Stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s život ohrožující povahou takto vedeného útoku. Sám stěžovatel se v minulosti stal obětí útoku opakovanými kopy do hlavy a musel si tak být vědom, jak závažná poranění mohou tímto způsobem vzniknout. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zrušil napadený rozsudek a sám ústavní stížností napadeným rozsudkem nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinného ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. V odůvodnění rozsudku vrchní soud uvedl, že provedené důkazy (zejména videozáznam) vyvrací obhajobu stěžovatele o jeho údajném ohrožení poškozeným. Rovněž tak lze důkazy vyloučit, že by stěžovatel dupnul na poškozeného omylem. Vzhledem k rozporům mezi dvěma znaleckými posudky se vrchní soud rozhodl upravit popis skutku ve prospěch stěžovatele. Ve zbytku se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění nejprve podrobně vymezil obecné podmínky, za nichž lze pachatele shledat vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy. Následně se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že tyto podmínky byly v dané věci dány. Žádný z provedených důkazů nezpochybnil, že by způsob provedení útoku neměl potenciálně fatální následky, s nimiž byl stěžovatel srozuměn. Ze zákonných mezí soudy nevystoupily ani při výměře trestu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá porušení principu spravedlnosti a rovnosti, spočívající v tom, že jím spáchané jednání bylo kvalifikováno (a potrestáno) přísněji než v obdobných případech. Zatímco stěžovatelovo jednání bylo kvalifikováno jako pokus zločinu vraždy (se sazbou trestu odnětí svobody 10 až 18 let), obdobné případy bývají posouzeny jako zločin těžkého ublížení na zdraví (se sazbou trestu odnětí svobody 3 až 10 let). Stěžovatel vnímá tento rozpor o to palčivěji, že se sám v minulosti stal obětí srovnatelného útoku (v některých aspektech dokonce brutálnějšího), který byl kvalifikován mírněji, a pachatelé byli odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody. Obecné soudy však paradoxně stěžovatelovu osobní zkušenost oběti použily proti němu. Dále stěžovatel poukazuje na obdobný případ, který se stal v červnu 2020 rovněž na S. ulici v O., vedený u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 T 75/2020, v němž fyzicky disponovaný pachatel napadl v podstatě totožným způsobem jiného muže. Toto jednání bylo kvalifikováno jako pokus těžkého ublížení na zdraví a pachatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Následky činu jsou přinejmenším stejně závažné. Takové nerovné zacházení odporuje podle stěžovatele ústavním principům. 6. Dále stěžovatel namítá, že v dané věci nebylo prokázáno naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu. Soudy byly podle stěžovatele příliš ovlivněny videozáznamem celého incidentu. Vrchní soud dále nesprávně uplatnil závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 1038/17 (N 177/86 SbNU 819). V souladu s nimi nelze v daném případě konstatovat, že by smrt poškozeného byla při takovém druhu útoku běžným následkem. Za rozpornou pak považuje stěžovatel argumentaci soudů, že stěžovatel se svou zkušeností musel vědět o ohrožení života poškozeného. Avšak v případě, v němž byl stěžovatel poškozeným, nebylo nikým nikdy tvrzeno, že by byl v ohrožení života. Soudy nepřihlédly k řadě okolností, které naplnění subjektivní stránky přinejmenším nepřímo vylučují (neexistence vztahu mezi stěžovatelem a poškozeným, opilost obou, rychlost incidentu a jeho dobrovolné ukončení stěžovatelem po prvotním útoku, předchozí život stěžovatele), jelikož nelze předpokládat, že by se stěžovatel rozhodl "ve vteřině" usmrtit cizího člověka. Konečně závěr soudů o bezprostředním ohrožení života poškozeného je v přímém rozporu s vyjádřením znalce (i postupem nemocnice po přijetí poškozeného). Následně byl znalec nepřípustně obecně dotazován na to, zda ukázaný mechanismus útoku mohl za jiných podmínek ohrozit poškozeného na životě. Poté soud závěr znalce deformoval. Soudy rovněž nezohlednily řadu polehčujících okolností. Zcela v rozporu se stěžovatelovým jednáním pak dezinterpretovaly jeho obhajobu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Takovéto "kvalifikované" vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích a řízení, která předcházela jejich vydání, neshledal. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tři částečně vzájemně provázané námitky. Za námitku neuplatněnou v předchozích fázích trestního řízení lze částečně považovat námitku výměry trestu v rozporu s princi