IV.ÚS 1745/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1745/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2024 č. j. 24 Cdo 313/2024-353, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. října 2021 č. j. 18 Co 102/2021-250 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. srpna 2020 č. j. 32 D 791/2018-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Aleny Štěpánkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, čl. 13 Úmluvy, čl. 17 Úmluvy a čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost řízení vedeného pod sp. zn. 32 D 791/2018 (I. výrok), žalobu na obnovu téhož řízení (II. výrok), vyzval stěžovatele k zaplacení soudních poplatků (III. a IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok). Okresní soud spojil obě žaloby ke společnému řízení a pověřil prováděním úkonů v tomto řízení notáře JUDr. Josefa Láta, který zastupoval původní notářku z důvodu jejího vyloučení z projednávání žaloby pro zmatečnost. Notář dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení o pozůstalosti skončeného vydáním majetku nepatrné hodnoty vypraviteli pohřbu (tj. vedlejší účastnici jako sestře stěžovatele) a zastavením řízení. Řízení o pozůstalosti by mohlo být obnoveno jen tehdy, objevil-li by se majetek ve smyslu § 192 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), a protože taková skutečnost nenastala, nebyl stěžovatel aktivně legitimován k podání ani jedné z uvedených žalob. 3. K odvolání stěžovatele proti I., II. a V. výroku usnesení okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tyto výroky potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se neztotožnil s názorem stěžovatele, že usnesení okresního soudu bylo vydáno vyloučeným soudním komisařem, neboť namítal jen jeho postup v řízení, z něhož však ani zdání podjatosti dovodit nelze. Soudní komisař nepochybil, nenařídil-li k projednání stěžovatelových žalob jednání, neboť podle § 235f zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nemusí soud nařizovat jednání, zamítl-li žalobu proto, že není přípustná, nebo proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl oprávněn, nebo proto, že byla podána po uplynutí lhůt. Ustanovení § 235f o. s. ř. je speciální vůči obecnému § 115a o. s. ř., tudíž nebylo potřeba, aby stěžovatel s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasil. V závěru odůvodnění krajský soud zopakoval, že procesním nástrojem stěžovatele, kterým může docílit projednání dědictví, bylo-li řízení o pozůstalosti zastaveno podle § 153 nebo § 154 z. ř. s., není obnova řízení, nýbrž postup podle § 192 z. ř. s., tj. musí se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno, objevit majetek tvořící aktivum pozůstalosti (a v některých případech i pasivum). Vydal-li okresní soud vypraviteli pohřbu majetek nepatrné hodnoty a řízení o pozůstalosti zastavil, postupoval správně a stěžovatel účastníkem takového řízení nebyl. Proto je správný závěr okresního soudu, že žaloby podal stěžovatel jako někdo, kdo nebyl oprávněn je podat. 4. Proti usnesení krajského soudu i proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel dovolání (posléze doplněným), jehož přípustnost odůvodnil tvrzením, že usnesení krajského soudu je rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí a závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za relevantní otázky hmotného práva považoval neposouzení jeho žalob a odepření práva na soudní ochranu. Za otázky procesního práva považoval nenařízení jednání, vadné posouzení návrhu na vyloučení rozhodujících soudců a soudního komisaře, nerespektování zákona a judikatury Ústavního soudu, nepoučení o právu vyjádřit se k osobám soudů a absenci řádného a přezkoumatelného skutkového hodnocení i odůvodnění právního posouzení. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). K odmítnutí stěžovatelova dovolání přistoupil Nejvyšší soud po zjištění, že neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že podle svého přesvědčení dostatečně vymezil přípustnost podaného dovolání [v této souvislosti odkazuje například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5459/2014 a na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Konkrétně uvádí, že přípustnost dovolání byla založena už tím, že v jeho věci rozhodovali podjatý soudní komisař a soudci a soudkyně. Stěžovatel byl jednoznačně odňat svému zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. O stěžovatelově odvolání, resp. návrhu na vyloučení ve věci rozhodujícího soudního komisaře, neměl rozhodovat krajský soud, ale měla o něm rozhodovat předsedkyně senátu okresního soudu. Stejně tak, pokud Vrchní soud v Praze rozhodoval o stěžovatelově návrhu na vyloučení ve věci rozhodujících soudců krajského soudu, postupoval v rozporu s příslušným rozvrhem práce. Nebylo-li ve věci žalob stěžovatele nařízeno jednání, bylo stěžovateli odepřeno právo, aby se mohl k věci a osobám soudkyň a soudců vyjádřit. 6. Dále stěžovatel odkazuje na usnesení ze dne 21. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3103/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), v němž měl Ústavní soud uzavřít, že žalobu na obnovu řízení má projednat a rozhodnout soud (srov. k tomu § 235a o. s. ř.), a proto nelze dojít k závěru, že o žalobě na obnovu řízení může rozhodovat s ohledem na § 100 z. ř. s. notář. 7. Posléze stěžovatel odkazuje na nález ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15 (N 115/81 SbNU 795), podle něhož rozvrh práce musí obsahovat transparentní a předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců senátu, kteří ve věci budou rozhodovat. Ani tato podmínka však v jeho věci nebyla splněna. 8. Poté stěžovatel upozorňuje, že ve smyslu § 115 odst. 1 a § 115a o. s. ř. nedal souhlas k tomu, aby jeho věc byla projednána bez nařízení jednání, proto porušení těchto ustanovení vedlo k tomu, že na svoji obranu nemohl podat účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy. V jeho věci byly rovněž porušeny závěry nálezu ze dne 12. 1. 2000 sp. zn. II. ÚS 421/99 (N 4/17 SbNU 31), neboť mu byla odepřena možnost, aby mohl jakýmkoliv způsobem ovlivnit určení hodnoty dědictví. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Napadá-li stěžovatel výroky III. a IV. usnesení okresního soudu, je ústavní stížnost v tomto rozsahu nepřípustná, neboť stěžovatel proti nim nepodal odvolání, a tak nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu a zbývající části usnesení okresního soudu viz níže. IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti úst