IV.ÚS 1746/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1746/16 ze dne 28. 6. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. T., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, se sídlem Dukelská 891/4, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 22. března 2016 č. j. 60 Co 44/2016-708, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu ve Zlíně a 2) L. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá údajné porušení čl. 10 odst. 2 (každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), čl. 36 odst. 1 (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), čl. 37 odst. 3 (zakotvujícího rovnost účastníků řízení) a čl. 38 odst. 2 (garantujícího práva účastníků řízení) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na respektování rodinného a soukromého života) a čl. 2 odst. 2 a odst. 4 (ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo; každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), čl. 90 (soudy jsou především povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) a čl. 96 Ústavy ČR (garantující rovnost účastníků řízení před soudem a ústnost a veřejnost jednání před soudem jako obecné pravidlo). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje: U Okresního soudu ve Zlíně (dále též "okresní soud") probíhá pod sp. zn. P 267/2011 řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilé K. T. Rozsudkem ze dne 10. 8. 2015 č. j. P 267/2011-577 rozhodl okresní soud tak, že výrokem I. zamítl návrh otce na změnu výchovného prostředí, zvýšil původně stanovené výživné otce na nezletilou K. z částky 3 000,- Kč na 4 000,- Kč měsíčně (výrok II.), vyčíslil dlužné výživné (výrok III.), upravil styk otce s nezletilou K. prostřednictvím dálkového internetového komunikačního programu Skype a osobní styk o vánočních, velikonočních svátcích a letních školních prázdninách (výrok IV.), matce uložil pokuty za dva zmařené styky otce s nezletilou K. po 200,- Kč (výroky V., VI. a VII.). Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 22. 3. 2016 č. j. 60 Co 44/2016-708 odvoláním napadený prvoinstanční rozsudek potvrdil ve výrocích I. a V. (výrok I.) a změnil ho ve výrocích II. a III. tak, že stanovené výživné na nezletilou K. T. z částky 3 000,- Kč měsíčně zvýšil na částku 8 000,- Kč měsíčně, resp. na 10 000,- Kč měsíčně; vyčíslil dlužné výživné na částku 138 500,- Kč a ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích VI. a VII. tak, že pokuta za jeden neuskutečněný styk se neukládá a za druhý neuskutečněný styk se ukládá pokuta ve výši 400,- Kč. III. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že s ním nebylo jednáno jako s "rovným účastníkem řízení", soud nebral v úvahu závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13. Podle názoru stěžovatele mu soud napadeným rozhodnutím fakticky upřel rodičovská práva, neboť úprava styku prostřednictvím komunikačního programu Skype nemůže nahradit skutečný osobní styk nezletilého dítěte s jeho otcem. Stěžovatel tvrdí, že střídavá péče by byla ku prospěchu nezletilé K., neboť by měla možnost navštěvovat od počátku jak základní, tak později střední a vysokou školu v Anglii, přičemž anglické školy jsou co do kvality výuky výrazně lepší, než většina škol obdobného typu v České republice. Pokud nezletilá K. i nadále zůstane ve výhradní péči matky, je podle názoru stěžovatele tato možnost pro ni vyloučena, i když v dospělosti by se k této možnosti stavěla již nezletilá jinak. Výhrady stěžovatel adresoval i té části rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o úpravě jeho styku s nezletilou K. během svátků, ale zejména brojil proti zvýšení výživného na nezletilou dceru, které považoval za neadekvátní. I když připustil, že má vzhledem ke mzdám v České republice "nadstandardní" příjmy, soud prý nevzal v úvahu, že má i značné výdaje spojené s jeho životem ve Velké Británii. Napadený rozsudek prý tak zcela popřel jeho rodičovská práva, neboť mu byly uloženy ve vztahu k nezletilé dceři jen povinnosti. Tím byla údajně porušena i rovná práva obou rodičů při výchově jejich nezletilé dcery. IV. Po zvážení námitek stěžovatele, obsahu napadeného rozhodnutí a skutečnosti, že se Ústavní soud mohl zabývat jen ústavněprávními aspekty projednávané věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejprve považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že z obsahu rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky proti všem výrokům tohoto rozsudku. Jeho argumentace však směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně v jím odvoláním nenapadeném výroku pod bodem IV., jímž byl upraven styk stěžovatele s nezletilou. Z hlediska petitu ústavní stížnosti, kterým se stěžovatel domáhá výhradně zrušení rozsudku odvolacího soudu, lze shledat tuto část námitek nepřípustnou pro nevyčerpání řádného opravného prostředku [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Těžištěm námitek uvedených v ústavní stížnosti je však sporná otázka stěžovatelem navrhované střídavé péče, která podle názoru stěžovatele by byla v zájmu nezletilé K., ale v rozporu s názorem Ústavního soudu, vyloženém v jeho nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, nebyla oběma obecnými soudy akceptována. Ústavní soud ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem v minulosti judikoval, že jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, případně zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že oba soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilé K. výše uvedeným způsobem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy přijatými závěry o výchovném prostředí nezletilé nevzaly v úvahu její zájmy, snahu stěžovatele o zachování a prohloubení rodinných vazeb a naopak zcela upřednostnily zájmy matky nezletilé a tím porušily rovnost rodičovských práv, Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje. Jak krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, nezletilá K. je v období, v němž je pro její další vývoj nezbytné stabilní rodinné a citové zázemí. Nezletilá zahájila školní docházku, která je pro kaž