IV.ÚS 1748/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1748/23 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Miky, zastoupeného Mgr. Václavem Píchou, advokátem, sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2023 č. j. 23 Cdo 777/2022-277 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 2021 č. j. 25 Co 149/2021-246, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Markéty Mintálové a Ludvíka Mintála, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv na legitimní očekávání, na právní jistotu, na spravedlivý proces a rovný přístup, jakož i rovné postavení před nezávislým a nestranným soudem. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel domáhal u Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") určení, že vedlejší účastnice je vlastníkem bytu v žalobě specifikovaného. Podle stěžovatele jej darovací smlouvou převedla na druhého vedlejšího účastníka v rozporu s § 744 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel o převodu věděl, byl s ním srozuměn, a proto žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek okresního soudu (ve znění jeho opravného usnesení), ale z jiného právního důvodu. Dospěl k závěru, že stěžovatel nemá ke dni vydání rozhodnutí na určení naléhavý právní zájem. Stěžovatel se žalobou domáhal ochrany bydlení podle § 744 o. z., ale v průběhu řízení před okresním soudem manželství zaniklo. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. Krajský soud podle něj rozhodl v otázce posouzení naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Námitky stěžovatele proti vadnému procesnímu postupu soudu nemohou založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění okresního soudu, nebylo prováděno další dokazování, ani nebyly žádné důkazy opětovně prováděny. Soud měl stěžovatele poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaná strana navíc nedostatek naléhavého právního zájmu nenamítala a odvolací soud k němu dospěl sám. Navíc podle stěžovatele není nutné naléhavý právní zájem výslovně tvrdit, ale postačí, vyplyne-li z provedeného dokazování. Důvody nasvědčující existenci naléhavého právního zájmu jsou z provedeného dokazování zřejmé. 4. Závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu je podle stěžovatele popřen účel a smysl zákona. Podle stěžovatele prakticky vylučují ochranu manžela podle § 747 o. z. Stěžovatel upozorňuje na to, že je vůči němu v současné době vedeno několik sporů, v nichž soudy budou muset řešit jako předběžnou otázku vlastnictví k bytu. Jeho právní postavení je tak nejisté. Nejvyšší soud podle stěžovatele svůj závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu nedostatečně odůvodnil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. 7. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele, týkající se procesního postupu krajského soudu, a dále polemika se závěry soudů o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele a tvrzené nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu. 8. Určovací žalobou se žalobce domáhá toho, aby soud deklaroval, zda tu určitý právní poměr nebo právo je či není [§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Povinnost tvrdit naléhavý právní zájem na požadovaném určení, resp. skutečnosti, z nichž vyplývá, a navrhnout důkazy k jejich prokázání, má žalobce. Krajský soud došel na rozdíl od okresního soudu k závěru, že stěžovatel nemá ke dni vydání rozhodnutí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. Námitky stěžovatele, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění okresního soudu, nebylo prováděno další dokazování, ani nebyly důkazy opětovně prováděny, jsou neopodstatněné. Odvolacímu soudu nic nebrání vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nevyvstane-li v řízení potřeba doplnění dokazování nebo jeho zopakování (§ 213 o. s. ř.). Tak tomu v tomto případě nebylo. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu podstatnými pro posouzení naléhavého právního zájmu stěžovatele a z nich vycházel. 9. Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že ho nepoučil podle § 118a o. s. ř., že musí tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti o tom, že mu svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. Stěžovatel však o povinnosti tvrdit skutečnosti, jimiž dokládá splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, věděl. Krajský soud vycházel z dosavadních skutkových zjištění, jejich doplnění, a proto ani poučení podle § 118a o. s. ř., nebylo třeba. Takový postup je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který např. v rozsudku ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 33 Cdo 4513/2015 uvedl, že ,,Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat." Zásadní pochybení soudu tedy v tomto směru Ústavní soud neshledal. 10. Stěžovatel dále upozorňuje na nedostatek poučení o změně právního posouzení otázky naléhavého právního zájmu krajským soudem. Konstantní judikatura naplnění požadavku, aby odvolací soud před vydáním rozsudku seznámil účastníky se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a umožnil jim se k němu vyjádřit, vyžaduje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. 30 Cdo 749/2005 a ze dne 4. 9. 2007 sp. zn. 22 Cdo 2125/2006). Krajský soud však odůvodnil svůj závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu skutečnostmi, které vyšly najevo již před soudem prvního stupně a stěžovatelem nebyly nijak rozporovány. Do svých úvah zahrnul i tvrzení stěžovatele doplněná v replice k vyjádření žalovaných k odvolání. Navíc ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu není zřejmé, že by stěžovatel tvrdil další jiné skutečnosti rozhodné pro posouzení naléhavého právního zájmu. 11. Jak již dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [srov. usnesení ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 4000/16, nálezy ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13 (N 212/79 SbNU 419) nebo ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hled