IV.ÚS 175/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 N 152/50 SbNU 345 K rozsahu poučovací povinnosti soudů při žalobách pronajímatelů proti státu na náhradu škody v souvislosti s regulací nájemného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 9. září 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ESTULA, s. r. o., se sídlem Praha, Jana Zajíce 5, IČ: 46990976, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007 č. j. 54 Co 244/2007-47 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2007 č. j. 24 C 81/2006-29, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zaplacení náhrady škody-ušlého zisku v přesně vymezené výši spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a nájemným v tržní výši uplatněné podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007 č. j. 54 Co 244/2007-47 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2007 č. j. 24 C 81/2006-29 se zrušují. Odůvodnění I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti Návrhem, podaným k Ústavnímu soudu dne 21. ledna 2008, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007 č. j. 54 Co 244/2007-47 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2007 č. j. 24 C 81/2006-29 o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základním právu plynoucím z čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a z čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 81/2006 a obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno následující: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. ledna 2007 č. j. 24 C 81/2006-29 byl zamítnut návrh stěžovatelky na zaplacení náhrady škody-ušlého zisku v přesně vymezené výši spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a nájemným v tržní výši uplatněné podle zákona č. 82/1998 Sb. Protiprávnost úředního postupu navrhovatelka spatřovala v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného. Soud prvního stupně předně v odůvodnění předmětného rozhodnutí odkázal na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, dle níž úhrady škody vzniklé rozdílem mezi regulovaným a tržním nájemným se nelze domáhat podle speciálního zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dodal však zároveň, že ve svém rozhodnutí vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz níže), v němž je zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy, avšak teprve poté, kdy se pronajímatel nedomůže uspokojení svých majetkových nároků vůči nájemcům bytů (podle obecných ustanovení občanského zákoníku - § 420 a následujících občanského zákoníku), přičemž současně deklaruje povinnost obecných soudů rozhodnout o zvýšení nájemného bez ohledu na nedostatek zákonné úpravy. V předmětné věci se ale dle soudu navrhovatelka domáhala náhrady své majetkové újmy nikoli vůči nájemcům, nýbrž vůči státu, a nikoli podle občanského zákoníku, nýbrž podle speciálního zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V odvolání do uvedeného rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatelka akcentovala nerespektování právního názoru Ústavního soudu k otázce regulace nájemného vyjádřeného v řadě nálezů, jakož i svoje přesvědčení, že tuto skutečnost lze podřadit pod rámec § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2007 č. j. 54 Co 244/2007-47 předmětné odvolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, dle něhož v postupu Ministerstva financí při vydání obecně závazných předpisů regulujících nájemné z bytů nelze shledat nesprávný úřední postup, jenž by byl v příčinné souvislosti s poškozením žalobkyně, jelikož ze samotné skutečnosti, že tyto předpisy byly zrušeny Ústavním soudem pro jejich věcný nesoulad s ústavními zákony, nesprávnost úředního postupu dovozovat nelze. V této souvislosti poukazuje městský soud na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, z čehož vyvozuje závěr, dle něhož "pro dobu předcházející ústavním nálezům se jednalo o platné právní předpisy, jejichž dodržování nemohlo založit odpovědnost za škodu". Nesprávný úřední postup pak dle odvolacího soudu nelze spatřovat ani v následném období do vydání zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 31. března 2006, jelikož ze skutečnosti, že se po zrušení předpisů o regulaci nájemného z bytu až do vydání zákona č. 107/2006 Sb. nedařilo zákonodárnému sboru přijmout zákon o nájemném z bytů (s poukazem na nepřijaté opakované vládní návrhy, např. ze dne 20. března 2003, nepřijat na schůzi Poslanecké sněmovny dne 9. dubna 2004), nelze dovozovat nečinnost státu s dopadem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud v Praze pak interpretuje výrok pod bodem I. nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz níže) v tom smyslu, že z něj nutno vyvodit odpovědnost státu za majetkovou újmu, k níž by v poměrech jiných osob došlo v důsledku uvedené nečinnosti, z hlediska ustanovení § 420 a následujících občanského zákoníku, a nikoli podle specifických pravidel zákona č. 82/1998 Sb. Ze závěru odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz níže) dle soudu plyne, že "nárok na náhradu škody vůči státu v důsledku jeho nečinnosti vznikne pronajímateli pouze tehdy, jestliže se nedomohl saturování své majetkové újmy na nájemcích bytu, když povinnost obecného soudu rozhodnout o zvýšení nájemného bez ohledu na nedostatek zákonné úpravy citovanými nálezy Ústavní soud deklaruje". Odvolací soud dále odmítl námitku týkající se poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř., protože "žaloba sama by musela být založena na zcela jiných skutkových tvrzeních než žaloba projednávaná a navíc ani provedené dokazování neumožňovalo skutkový stav posoudit po právní stránce jinak". Konečně jako nedůvodnou shledal i argumentaci stěžovatelky, že s ohledem na ustálenou judikaturu v období od 1. července 2002 do 30. listopadu 2005, za něž se náhrady škody domáhá, bylo zcela nadbytečné domáhat se úhrady rozdílu mezi nájemným ekonomickým a regulovaným vůči jednotlivým nájemcům, neboť zamítavý výsledek byl zcela předvídatelný. Učinil tak jednak s poukazem na zásadu vigilantibus leges sunt scriptae, jednak s poukazem na právní závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05. III. Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti Po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka namítá protiústavnost postupu státu (Ministerstva financí), již spatřuje v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného z bytů, zakládajícího porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. V této souvislosti poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz níže). Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. neobsahuje taxativní výčet definující pojem nesprávný úřední postup, zastává názor, že pod rámec uvedeného pojmu nutno zařadit i nerespektování nálezů Ústavního soudu, jež má přímý dopad do majetkové sféry subjektů. V právním státě nelze dle ní připustit stav protiústavní mezery v zákonodárství, v jejímž důsledku jsou porušována lidská práva, ovšem žádný státní orgán není povinen učinit úkon směřující k jeho neprodlenému odstranění. Nastane-li takovýto případ, z principu dělby moci plyne povinnost moci soudní vůči moci zákonodárné ingerovat - vzhledem k nemožnosti nahradit normotvornou činnost moci zákonodárné rozhodnutím o náhradě takovýmto stavem způsobené škody. V ústavní stížnosti je vysloven