IV.ÚS 175/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 175/19 ze dne 26. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Kolínské, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 č. j. 25 Cdo 1313/2018-455, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. června 2017 č. j. 23 Co 453/2016-380 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. září 2016 č. j. 23 C 47/2015-261, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2019, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na vlastnictví majetku podle čl. 11. odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 23 C 47/2015 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka žalobou uplatnila náhradu škody ve výši 245 200 Kč na vozidle Toyota Land Cruiser, které bylo zničeno totální havárií, proti žalovaným č. 1 Ing. Petru Markovi, č. 2 MARCO reklamní agentura, spol. s r.o., IČ 60702265, sídlem Palackého tř. 2203/186, Brno a č. 3 ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB, IČ 45534306, sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice - Zelené předměstí. Navrhovala uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně nahradit jí částku ve výši 245 200 Kč s příslušenstvím představující nezaplacenou část škody na vozidle stěžovatelky a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. O této žalobě okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 20. 9. 2016 č. j. 23 C 47/2015-261 tak, že zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovaným č. 2, č. 3 jakož i žalovanému č. 1, vůči němuž není dále v řízení pokračováno. Okresní soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení procesně úspěšným žalovaným [s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. 3. Rozhodnutí okresního soudu bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 29 6. 2017 č. j. 23 Co 453/2016-380 částečně do zamítavé části potvrzeno jako věcně správné, částečně změněno tak, že žalovaným č. 2 a č. 3 uložil povinnost nahradit škodu stěžovatelce do výše 85 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelce uložil nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení. 4. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 1313/2018-455 odmítnuto a stěžovatelce byla uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení žalované č. 2. Stěžovatelka v dovolání podle § 237 o. s. ř. neuplatnila právní otázky, které by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), ale její námitky směřovaly proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání založit. III. 5. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností, v ní namítla, že jí vznikla škoda ve větším rozsahu, než byla stanovena soudy a tvrdila, že její věc nesprávně právně posoudily. Okresní soud ani krajský soud se dostatečně nevypořádaly s jejími tvrzeními a nevzaly v úvahu všechny skutečnosti, které v řízení vyšly najevo. Výše vzniklé škody způsobené dopravní nehodou na vozidle dne 24. 6. 2013 byla posouzena jako škoda totální a ze strany žalované č. 3 ČSOB Pojišťovny, a.s. byla vyplacena částka 438 888 Kč za zničené vozidlo, přičemž pojišťovna při stanovení výše škody vycházela z částky ve výši 690 000 Kč, kterou stanovila jako částku obecné hodnoty vozidla. Stěžovatelka prokázala tržní hodnotu motorového vozidla kupní smlouvou s Ing. Vejčíkem z 7. 6. 2013 (zaplatit měl do 31. 8. 2013 nejpozději do 30. 9. 2013) a zpochybnila závěry soudů opírající se o znalecké posudky. Krajský soud nesprávně nevzal v úvahu ušlý zisk s odůvodněním, že stěžovatelka jej neuplatila před okresním soudem, a vydal překvapivé rozhodnutí (aniž by ji řádně poučil) a stěžovatelce uložil náhradu nákladů řízení žalovaným. Rozhodnutí krajského soudu je formalistické a nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, neboť se nevypořádal s návrhem stěžovatelky na aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř., (náhrada nákladů nenáleží žádnému) a proto je zároveň důvodem ústavní nekonformity napadených rozhodnutí. 6. Stěžovatelka tvrdila shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, že stanovená částka neodpovídá ceně obvyklé dle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledně účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), škůdce je povinen poskytnout poškozenému plnou náhradu za veškeré utrpěné ztráty a škody. Přiznané odškodnění nenapravilo stěžovatelce způsobenou škodu a není ani v souladu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3588/14. IV. 7. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235); nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http:// nalus.usoud.cz]. 8. Pojem svévole pak Ústavní soud setrvale interpretuje dle extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními, dále dle nerespektování kogentní normy, příp. interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně dle rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) či nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14]. 9. Prizmatem těchto ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal právní závěry okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona a Ústavním soudu. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky se stanovením výše škody, která měla stěžovatelce vzniknout. Stěžovatelka se pak svým návrhem fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud tuto otázku podrobil věcnému přezkumu s tím, že doufá, že tuto otázku Ústavní soud posoudí způsobem pro ni příznivějším. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší. 10. Ústavní soud má za to, že soudy všech stupňů svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily, přičemž srozumitelně vysvětlily též to, z jakého důvodu vycházely při stanovení obvyklé ceny, nikoli, jak se domáhala stěžovatelka. Soudy v této souvislosti poukázaly především na to, že v daném případě byly ke sporné otázce výše obvyklé ceny vozidla Toyota k dispozici čtyři znalecké posudky. Obvyklá cena vozidla v době škodní události činila 775 000 Kč a cena použitelných zbytků 251 112 Kč (kterou učinili účastníci v řízení nespornou a soud z ní tak vycházel dle § 211 ve spojení s § 120 odst. 3 o. s. ř.) a třetí žalovaná zaplatila žalobkyni 438 888 Kč, k náhradě a výplatě pojistného plnění zůstala částka 85 000 Kč. 11. Nárok stěžovatelky byl posuzován podle § 427, § 420 odst. 1, 2 občanského zákoníku, neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo před 1. 1. 2014, a