IV.ÚS 1752/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1752/22 ze dne 13. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Smejkala, zastoupeného Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou, sídlem Pellicova 174/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2022 č. j. 33 Cdo 2867/2021-282 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. března 2021 č. j. 54 Co 200/2019, 54 Co 201/2019-216, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Dominika Mühlfeita, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2019 č. j. 10 C 88/2017-174 uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 114 000 Kč s příslušenstvím oproti vydání osobního automobilu VW Touran (dále jen "vozidlo") [výrok I], a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit mu náklady řízení ve výši 110 404,50 Kč (výrok II), a dále přikázal účetní okresního soudu vrátit vedlejšímu účastníkovi zálohu ve výši 860,50 Kč (výrok III). Usnesením ze dne 26. 4. 2019 č. j. 10 C 88/2017-177 okresní soud uložil stěžovateli nahradit České republice - okresnímu soudu náklady státu ve výši 3 814 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že vozidlo, které stěžovatel prodal vedlejšímu účastníkovi, nemělo vlastnosti stanovené v § 2161 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že proto vedlejší účastník právem od kupní smlouvy podle § 2169 odst. 1 téhož zákona odstoupil, a smluvní strany jsou tak povinny se vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a 2993 téhož zákona). Okresní soud vyšel ze zjištění, že vozidlo vykazovalo vady, přičemž dodání věci bez vad bylo k jejich povaze nepřiměřené, ani vady nebylo možno bez zbytečného odkladu bezplatně odstranit, zejména s přihlédnutím k tomu, že skutečný počet ujetých kilometrů neodpovídal stavu na počítadle, takže jde o neodstranitelnou vadu. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I, ve výroku II ho změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení "103 184 Kč, správně 103 192,90 Kč", potvrdil i jeho usnesení o náhradě nákladů státu a stěžovateli uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení "13 697 Kč, správně 14 423,20 Kč". Uvedený soud dospěl ke stejnému závěru (ve věci samé) jako okresní soud, byť s částečně jiným zdůvodněním, konkrétně že vozidlo mělo při prodeji vady, které je činily nepojízdným, a vozidlo nebylo možné doporučit ani ke koupi na náhradní díly, takže nemělo vlastnosti, které od něho vedlejší účastník očekával, a stěžovatel neprokázal, že by vedlejší účastník o tak špatném stavu, kdy šlo o vozidlo fakticky určené k likvidaci, věděl. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká soudům, že ignorovaly zásadu rovnosti účastníků a že v důsledku jejich excesů nelze dané řízení považovat za spravedlivé. Konkrétně poukazuje na to, že žaloba vedlejšího účastníka obsahovala vzájemně rozporná tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy a odstoupení od ní, na což upozornil ve svém vyjádření ze dne 11. 5. 2017 a očekával, že tato vada bude postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. odstraněna, což však okresní soud neučinil, a ani tuto námitku nevypořádal. V důsledku toho se v řízení ocitl v "nespravedlivé pozici", když se proti uplatněnému nároku, který byl zdůvodněn dvěma navzájem si odporujícími právními důvody (tituly), nemohl bránit. Teprve z rozsudku okresního soudu zjistil, že tento soud považoval kupní smlouvu za platnou a že vedlejší účastník řádně uplatnil vady předmětu koupě. Tato vada byla namítána jak v odvolání, tak v dovolání, soudy vyšších stupňů se však touto námitkou nezabývaly. 6. Ve svém vyjádření, jak stěžovatel dále uvádí, namítl i opožděnost a nesprávnost (neurčitost) uplatnění vad předmětu koupě. K této námitce žádný ze soudů nepřihlédl, pouze krajský soud konstatoval, že k uplatnění vad došlo v zákonné lhůtě. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že výzvě vedlejšího účastníka k vrácení kupní ceny nebylo možné vyhovět, neboť neměl jak zjistit, kdy stanovená sedmidenní lhůta začala běžet, a že uplatnění vad nebylo učiněno včas, když dobu 111 dnů od převzetí předmětu koupě nelze hodnotit jako včasné oznámení vad. Vedlejší účastník mu nedal žádnou možnost se s vadami seznámit nebo si předmět koupě prohlédnout a při odstoupení ani později mu vozidlo nevrátil, a za něj (stěžovatele) uzavřel, že vady nelze odstranit, a proto odstupuje od smlouvy. Vedlejší účastník přitom navštívil několik neautorizovaných opraven, a tak lze pochybovat o tom, zda on nebo jiná osoba nemohla s vozidlem manipulovat. Z výpovědi svědků vyšlo najevo, že např. v den koupě měl vedlejší účastník problémy s nastartováním vozidla, přesto s uplatněním této vady otálel. Způsob uplatnění vady, kdy měl prakticky okamžitě vrátit kupní cenu a teprve poté očekávat vrácení vozidla, není v souladu se zákonem. Soudy veškeré námitky nereflektovaly. 7. Dále stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud sice zmínil důkazy jím navržené, avšak skutkový stav zjištěný soudem a veškerá argumentace spočívá na jediném důkazu - znaleckém posudku Mgr. Jaromíra Noska, vypracovaném na objednávku vedlejšího účastníka, u kterého namítal jeho neúplnost, subjektivní zaměření a nízkou odbornou úroveň, což opřel o konkrétní důkazy, avšak k jejich zhodnocení soudem nedošlo. Krajský soud odmítl v odvolacím řízení provést jím navržený důkaz - odborné stanovisko doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., ke znaleckému posudku, a výslech jeho zpracovatele, ačkoliv šlo podle § 205a písm. c) o. s. ř. o důkaz přípustný. 8. Za nepodložené stěžovatel považuje konstatování Nejvyššího soudu, že v dovolání nenapadá žádný právní závěr, ale pouze správnost a úplnost skutkových zjištění. Poukazuje na napadení závěru krajského soudu, že v intencích zákonných ustanovení upravujících prodej zboží v obchodě (§ 2158 a násl. občanského zákoníku) neexistuje hledisko míry porušení povinnosti prodávajícím, tedy že v režimu prodeje movitých věcí mezi podnikatelem a spotřebitelem nemá povaha vad prodávané věci žádný význam, nebo že opožděné vytčení vad lze ospravedlnit postupem podle § 2161 odst. 2 občanského zákoníku. 9. Z hlediska výsledku celého řízení bylo podle stěžovatele nesprávné i použití § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., když Nejvyšší soud považoval důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení námitky nesprávnosti a opožděnosti uplatnění vad (vozidla) za vadu řízení. Tato vada (řízení) byla uvedena jako jeden z důvodů, proč měl krajský soud rozhodnout jinak, takže jde o dovolací důvod. Dovolání však bylo přípustné, protože obsahovalo námitku nesprávnosti a opožděnosti reklamace vad vedlejším účastníkem, přičemž posledně uvedené ustanovení se týká procesních vad, které dovolatel jako dovolací důvod neuvedl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhod