IV.ÚS 1754/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1754/11 ze dne 16. 11. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1) L. Š., 2) Ing. M. Z. a 3) Ing. arch. D. P., všech zastoupených Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, AK se sídlem v Branišovicích 101, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011 čj. 28 Cdo 553/2011-403 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 23. 8. 2010 čj. 59 Co 170/2010-354 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 10. 6. 2011 se L. Š., Ing. M. Z. a Ing. arch. D. P. (dále jen "žalobci" případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o přechod vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), pro jejich zásah do základních práv dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "nalézací soud") 5 C 384/92 vyplývají následující skutečnosti. Dne 9. 12. 2009 nalézací soud rozsudkem rozhodl o přechodu vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem v k. ú. Nezdenice v rozsahu stanovených spoluvlastnických podílů na žalobce (výrok I.), zamítl žalobu v té části, v níž se další žalobci A. S. a J. B. domáhali určení přechodu vlastnického práva každý k podílu id. 1/6 k týmž nemovitostem v k. ú. Nezdenice (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Dne 23. 8. 2010 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobců a žalovaných rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 12. 2009 změnil tak, že žalobu ohledně přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a nákladech státu na znalečné (výrok III.). Dne 6. 4. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2010 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). III. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími byla porušena výše uvedená základní práva a svobody. V části I. ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulovali průběh civilního řízení, uvedli, že v době podání žaloby žádnému z účastníků řízení ani původnímu vlastníku nebyla poskytnuta náhrada za nemovitost podle ustanovení § 11 odst. 2 a 3 a § 14 zákona o půdě, a polemizovali s právními názory dovolacího soudu ohledně aplikace § 33a odst. 1 zákona o půdě. V části II. stěžovatelé konstatovali, že řízení před obecnými soudy trvalo 18 let, což představuje porušení práva na spravedlivý proces. Opětovně zrekapitulovali průběh řízení před obecnými soudy a uvedli, že v rozhodnutí dovolacího soudu "lze spatřovat formalistické posuzování nároku na vydání nemovitostí, které pomíjí účel restitučních zákonů a to alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd ... . Rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu došlo k porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí orgánů státní moci." Vyjádřili domněnku, že obecné soudy rozhodly v neprospěch žalobců s ohledem na jejich důchodový věk a délku řízení. V části III. stěžovatelé uvedli, že se cítí být poškozeni, neboť na nich byla "spáchána křivda nová a to, že nejenomže jim nebyl vydán původní majetek jejich předků, ale dokonce byli nuceni uhradit značné náklady řízení ... ." IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti bylo především přesvědčení stěžovatelů, že jejich věc byla obecnými soudy, zejména však soudem odvolacím a dovolacím, nesprávně právně posouzena, čímž došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Ústavní soud k nesouhlasu stěžovatelů s právním posouzením jejich věci obecnými soudy připomíná, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků). Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]. Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelů rozhodovaly obecné soudy všech stupňů, které svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovateli uplatněné majetkové nároky nejsou důvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým. Stěžovatelé dále tvrdili, že obecné soudy jejich věc projednávaly neúměrně dlouho a s neomluvitelnými časovými prodlevami. Ústavní soud především konstatuje, že v této části ústavní stížnost směřuje proti postupu obecných soudů v řízení, které v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně skončeno. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nabytím účinnosti (dne 27. 4. 2006) zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neovodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo