IV.ÚS 1755/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1755/12 ze dne 8. 1. 2013 N 4/68 SbNU 75 Rozhodování o povolení vydání k trestnímu stíhání do Gruzie (extradice cizince)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 8. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 1755/12 ve věci ústavní stížnosti G. K., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Praha 4, Doudlebská 1046/8, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky ze dne 30. dubna 2012 sp. zn. 381/2010-MOT-T/102 o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 400b odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Ministerstva spravedlnosti České republiky jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky ze dne 30. dubna 2012 sp. zn. 381/2010-MOT-T/102 se ruší, neboť jím bylo porušeno ustanovení čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. II. Návrhy na zrušení ustanovení § 400b odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a na uložení povinnosti Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv včetně neprodleného propuštění z vazby se odmítají. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. května 2012 a posléze opakovaně doplňovanou, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a uložení povinnosti Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv včetně neprodleného propuštění z vazby. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícími řízeními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, 3, 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.) a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhlášené pod č. 143/1988 Sb., dále jen "Úmluva proti mučení"), jakož i závazky vyplývající z ženevské Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (vyhlášené pod č. 208/1993 Sb.). Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení § 400b odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť má za to, že napadené ustanovení vede k jeho neoprávněnému a nespravedlivému držení ve vazbě. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhoval odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a rovněž požádal o přednostní projednání věci ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud usnesením ze dne 17. května 2012 sp. zn. IV. ÚS 1755/12 návrhu stěžovatele vyhověl a vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Ústavní soud pak věc projednal přednostně mimo pořadí. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadené rozhodnutí je v zásadním rozporu se základními ústavními principy platného práva České republiky, jakož i se souvisejícími mezinárodními smlouvami, majícími přednost před zákonem. Po celou dobu vydávacího řízení totiž tvrdí, že v dožadující se zemi jeho vydání se zcela evidentně porušují lidská práva, kdy situace se od doby rozhodování obecných soudů nezlepšila, nejsou zde dány dostatečné záruky spravedlivého procesu a existuje důvodná obava, že by v dožadující zemi nebyla respektována lidská práva, zejména čl. 3 a 6 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení. Stěžovatel s odkazem na informace podané většinou mezinárodních monitorovacích orgánů má za to, že podmínky ve věznicích v Gruzii jsou mimořádně bezútěšné, v řadě případů s trvalými důsledky na zdraví vězněných osob. Napadené rozhodnutí proto považuje za právně vadný, nezákonný a nespravedlivý akt. Stěžovatel rovněž upozornil na probíhající azylové řízení, neboť dne 6. prosince 2011 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Protože mezinárodní ochrana nebyla stěžovateli rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 22. května 2012 č. j. OAM-38/LE-P12-ZA14-2012 udělena, stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal dne 26. června 2012 žalobu k Městskému soudu v Praze. Dále stěžovatel navrhoval provedení řady důkazů a na podporu svých tvrzení pak odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195) ve věci extradice do Gruzie, na nález sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. 4. 2003 (N 54/30 SbNU 65), ve kterém se jednalo o kolizi závazku smluvní strany vydávat osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující se strany trestní stíhání pro trestný čin, a závazku respektovat mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, a zejména poukazoval na nález vydaný pod sp. zn. II. ÚS 670/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 150/66 SbNU 269) ve věci vydání občana Gruzie k trestnímu stíhání do Gruzie. Stěžovatel argumentuje i zprávami a spisovým materiálem některých vládních a nevládních orgánů a organizací zabývajících se ochranou lidských práv, z nichž vyvozuje, že dodržení lidských práv v Gruzii v případě vydání stěžovatele nelze rozhodně zaručit - s tím, že tyto podklady má Ústavní soud k dispozici ve spise vedeném pod sp. zn. II. ÚS 670/12. II. Rekapitulace průběhu řízení 4. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 423/2012 (dále jen "soudní spis"). 5. Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel od 10. března 2010, kdy přicestoval do České republiky, do 9. května 2012 vykonával předběžnou vazbu a od 10. května 2012 do současné doby se nachází ve vydávací vazbě podle § 400b trestního řádu ve Vazební věznici Praha-Pankrác. Úřad nejvyššího státního zástupce Ministerstva spravedlnosti Gruzie požádal dopisem doručeným Ministerstvu spravedlnosti České republiky dne 25. března 2010 o vydání stěžovatele, státního občana Ukrajiny, k trestnímu stíhání pro trestné činy příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí podle čl. 223 § 2 a vydírání podle čl. 18 § 2 a), c) trestního zákoníku Gruzie. Pokud jde o průběh vydávacího řízení, ve věci opakovaně rozhodovaly jak Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, tak i Nejvyšší soud a Ústavní soud. 6. Městský soud v Praze naposledy rozhodl usnesením ze dne 26. července 2011 č. j. Nt 423/2012-721 tak, že podle § 397 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 393 písm. n) trestního řádu vydání stěžovatele do Gruzie přípustné není a stěžovatele podle § 397 odst. 2 trestního řádu propustil z předběžné vazby na svobodu. 7. Na základě stížnosti, kterou podal státní zástupce, Vrchní soud v Praze rozhodnutí městského soudu v obou výrocích zrušil a rozhodl usnesením ze dne 8. září 2011 č. j. 14 To 150/2011-761 tak, že vydání stěžovatele do Gruzie je přípustné pro skutek spočívající v tom, že v postavení zločince organizujícího podsvětí s využitím svého vedoucího postavení se měl dopustit trestných činů vydírání podle čl. 181 § 2 a), c) trestního zákoníku Gruzie a příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí podle čl. 223 § 2 trestního zákoníku Gruzie. 8. Stěžovatel citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 27. října 2011 sp. zn. III. ÚS 2816/11 (dostupným stejně jako všechna další v nálezu citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou s tím, že shodně s Vrchním soudem v Praze považoval z hlediska přípustnosti vydání stěžovatele za rozhodující, že Gruzie není státem, v němž by k porušování lidských práv docházelo ve větším měřítku či soustavně, s podporou úředních orgánů veřejné moci, a že gruzínské orgány jsou odhodlány přísně postihovat porušování práv obviněných a vězněných osob ze strany policie. Ústavní soud rovněž za zásadní považoval konkrétní záruky, jež byly gruzínskými orgány poskytnuty české straně ohledně osoby stěžovatele a možnosti české strany dodržení těchto podmínek v budoucnu ověřit. Vydané usnesení nicméně nebrání Ústavnímu soudu v rámci nyní podané ústavní stížnosti znovu ověřit, zda v konkrétním případě stěžovatele e