IV.ÚS 176/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 176/06 ze dne 30. 5. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem Advokátní kanceláře v Liberci, Moskevská 638/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5T 170/2005, ze dne 11. 1. 2006, usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tdo 1048/2005, ze dne 12. 10. 2005, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 31 To 53/2005, ze dne 9. 3. 2005, a rozsudku Okresního soudu v Liberci, č. j. 6 T 287/2004-200, ze dne 14. 12. 2004, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci, č.j. 6 T 287/2004-200, ze dne 14.12.2004, uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. z. se spoluobviněným J. F. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením k výkonu trestu do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel se spoluobviněným dopustit tím, že dne 19. 6. 2004 kolem 8.45 hod. v Liberci v herně MAXIM spoluobviněný J. F. namířil na J. M. krátkou střelnou zbraň, donutil jej kleknout a přiložil mu zbraň na záda a přitom oba po něm požadovali sdělení o uložení peněz, které měl stěžovatel odcizovat, když společně takto způsobili škodu 148.370,- Kč. Stěžovatelem podané odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací zamítl usnesením, sp. zn. 31 To 53/2005, ze dne 9. 3. 2005. Stěžovatel pak usnesení o zamítnutí odvolání napadl dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 5 Tdo 1048/2005, ze dne 12. 10. 2005, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné s konstatováním, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a je zčásti nedůvodné a zčásti nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Následně podal ministr spravedlnosti ČR ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, kterou Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 5T 170/2005, ze dne 11. 1. 2006, zamítl. 3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž podle jeho názoru došlo zejména k porušení jeho práva na spravedlivý proces, vytýká nesprávné hmotně právní posouzení věci a nesprávné hodnocení důkazů s připuštěním důkazů získaných nezákonným postupem, čímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže, aniž by mu byla prokázána vina. Došlo tak k porušení zásady „in dubio pro reo“. 4. K uvedeným tvrzením stěžovatel uvádí, že mu bylo dne 4. srpna 2004 sděleno obvinění pro trestný čin loupeže ve spolupachatelství, kdy jediným důkazem byla výpověď spoluobviněného J. F., který byl policejním orgánem vyslechnut k podání vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř. a na otázku, jak se jmenuje kamarád, s nímž se chystali přepadnout obsluhu herny, nejprve odpověděl, že se k tomu nechce vyjadřovat. K další otázce vyslýchajícího: „Jmenuje se J. H.“? spoluobviněný J. F. odpověděl: „Ano, jmenuje“. Podle názoru stěžovatele ale šlo o návodnou otázku, kdy spoluobviněný pak již nadále souhlasně takto vypovídal. Kromě této výpovědi však podle názoru stěžovatele nikdo jiný a nic jiného neprokazuje, že on skutečně tuto loupež spáchal. Stěžovatel dále poukazuje, že J. F. jako spoluobviněný byl k podání vysvětlení vyslechnut v nepřítomnosti obhájce, ačkoliv šlo o případ nutné obhajoby. K použitým důkazům stěžovatel dále uvádí tyto námitky: - Přepadená obsluha herny pečlivě popsala F. a v hlavním líčení označila pachatelem F., kterého poznala, druhou osobu neoznačila a nepoznala, ačkoliv stěžovatel i v řízení připouštěl, že je v herně častým hostem a s personálem se osobně zná. Obsluha ho měla údajně identifikovat podle hlasu, protože se pachatelé ptali, kde jsou peníze. K tomu stěžovatel namítá, že s ohledem na svou známost s personálem si v herně často půjčoval menší částky peněz a věděl přesně, kde je hotovost uložena, a nemusel by se tedy takto ptát, pokud by sám byl skutečně pachatelem. - Stěžovatel je majitelem bubínkového revolveru, který dobrovolně vydal. Je pravda, že J. F. jej pro účely řízení uměl popsat, neboť jej předtím u stěžovatele viděl. Popis zbraně, který uvádí obsluha herny, se však s popisem této zbraně rozchází. - Přepadená obsluha herny podle podaného vysvětlení z 19. 6. 2004 uvádí, že oba pachatelé byli zarostlí, muž č. 2, ve kterém soud spatřuje stěžovatele, „…byl zarostlý, tedy strniště do toho centimetru. Byl to cikán. Nikdy předtím jsem jej zde neviděl“. V hlavním líčení dne 14. 12. 2004 pak již obsluha vypovídá, že první měl „černé vousy, asi 1 cm dlouhé“ a „druhý měl „také vousy, stejné jako ten první...“, načež v rozsudku je možno se na str. 3 dočíst, že stěžovatel „falešné vousy si vyrobil z vlasů a poté nalepil...“, zatímco F. si „nabarvil řasenkou vousy“. Stěžovatel si měl podle výpovědi F. nalepit „plnovous z ostříhaných vlasů, které někde vzal, protože nebyly jeho“, které pak měli podle výpovědi F. po provedené loupeži spálit. Několik svědků však vidělo toho dne stěžovatele a nikdo z nich neuvádí, že by si všimli čehokoliv nezvyklého v jeho obličeji. - Nejen tyto „plnovousy“ ale i části oblečení měl stěžovatel s údajným spolupachatelem F. po loupeži pálit v Proseči za halou, kterou má pronajatu společnost, pro kterou stěžovatel pracuje. V ten den v hale pracovalo několik zaměstnanců společnosti včetně mistra. Vzhledem k výpadku proudu se pohybovali i po této betonové ploše a žádný z nich si nevšiml ohně mezi zaparkovanými vozidly, když oheň musel být dostatečně silný, aby spálil sako. - Výpověď svědka M. N., který potvrzuje stěžovateli alibi na dobu spáchání loupeže, byla soudy shledána nevěrohodnou, a to z důvodu, že pokud by stěžovatele, se kterým N. žije ve společné domácnosti, viděl doma ještě v 9:00 hodin ráno, nebyl by schopen za 2 hodiny dojet do Hlinska tak, aby se v 11:10 prezentoval na taneční soutěži. Soud vychází z osobní zkušenosti, přičemž důkaz, kterým je svědecká výpověď, vyvrací způsobem, který trestní řád nezná - osobní zkušeností soudce. Pokud by bylo zapotřebí vyvrátit nebo potvrdit tuto výpověď, mohl být za tímto účelem proveden vyšetřovací pokus nebo znalecký posudek. Stěžovatel je přesvědčen, že takovým svévolným dokazováním, kdy se soudce stává sám svědkem v řízení, které rozhoduje, je nepřípustným způsobem zasahováno do jeho ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces. - Při rozhodování o výši trestu stěžovatele byl soud veden zjištěním, že stěžovatel „především loupež vymyslel, kdy dobře znal místo činu, zejména ukrytí peněz, a konečně se před spácháním zamaskoval.“, ačkoliv ze žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by to skutečně byl stěžovatel, kdo tuto loupež vymyslel, kdy i F. byl v herně častým hostem, i on místo činu dobře znal, i on se před spácháním prokazatelně maskoval a navíc jediný použil zbraň. Byl přitom potrestán mírnějším trestem než stěžovatel. - Soudem tvrzené finanční problémy stěžovatele nejsou prokázány, přičemž stěžovatel v řízení předložil doklad o svém zaměstnání, v němž v roce 2004 dosáhl čistého výdělku 186.065 Kč. 5. Stěžovatel po celou dobu trestního řízení spáchání trestného činu popírá. Obecné soudy výrok o jeho vině založily na výpovědi spoluobviněného F., kterou podle stěžovatelova názoru od něho policejní orgán získal příslibem nižšího trestu. K prokázání své neviny stěžovatel navrhoval provedení rekognice nebo výslech svědků: tanečního partnera nezl. K. B. M. M., M. S., M. J., M. Ž. a B. V., kteří mohou potvrdit, kde a v jakém přibližném čase se obviněný nacházel dne 19. 6. 2004. Provedení výslechů těchto svědků však bylo soudem odmítnuto, neboť údajně dalšího dokazování nebylo zapotřebí. Stěžovatel je proto přesvědčen, že byly v řízení opatřovány pouze důkazy jednostranně zaměřené k prokázání jeho viny. K nezákonnosti užitých důkazů stěžovatel doplňuje, že v průběhu hodnocení důkazů byl hodnocen i úřední záznam uvedený na č.1. 92, kde je výslovně uvedeno, že se týká „přepadení obsluhy benzínového čerpadla OMW“, je tedy důkazem, prováděným k jinému řízení. 6. V odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 170/2005, ze dne 11. ledna 2006, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, se připouští, že mezi důkazy existují rozpory, Nejvyšší soud však neshledává tyto rozpory za podklad k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, neboť i přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu stěžova