IV.ÚS 176/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 176/16 ze dne 2. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti D. S., zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou Ph.D., advokátkou se sídlem Náplavní 2013/1, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 6. října 2015 č. j. 22 Co 323/2015-1665 a proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. června 2015 č. j. 0P 159/2014-1479, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2016, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), obsahující "zákaz odnárodňování, resp. právo na národní identitu nezletilých dětí ve smyslu česko-německé identity po rodičích", ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (právo dětí na péči rodičů a jejich výchovu), ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny (záruka základních práv bez rozdílu) ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo nebýt diskriminován na základě pohlaví a státní příslušnosti) a ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ohraně lidských práv a základních svobod (právo na soudní a jinou právní ochranu). II. Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Chrudimi ve věci péče o nezletilého D. R. S. a nezletilou V. S. v řízení o určení péče a výživy nezletilých dětí za trvání manželství a pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřil obě nezletilé děti do péče matky V. S. (výrok I), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezl. D. R. od 1. 9. 2012 částkou 9 500,- Kč měsíčně a na nezl. V. částkou 6 500,- Kč měsíčně (výrok II). Soud dále rozhodl o dlužném výživném na obě nezletilé děti a způsobu jeho splácení (výrok III), obě nezletilé děti svěřil pro dobu po rozvodu manželství do péče matky (výrok IV), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého D. R. počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů částkou 9 500,- Kč měsíčně a na nezl. V. částkou 6 500,- Kč měsíčně (výrok V), rovněž upravil styk otce s oběma nezletilými dětmi jak v období mimo školních prázdnin a v období všech školních prázdnin a svátků (výrok VI). Soud tak rozhodl poté, co usneseními téhož soudu ze dne 25. 1. 2013 č. j. 9 Nc 144/2012-62 a ze dne 5. 2. 2013 č. j. 9 Nc 144/2012-92 byly předběžným opatřením nezletilé děti svěřeny do výchovy matky a otci bylo předběžným opatřením stanovena povinnost platit na obě nezletilé děti výživné a upraven styk otce s nezletilými dětmi. Tato předběžná opatření byla napadena dřívější ústavní stížností, která byla usnesením ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Soudem prvního stupně byl ustanoven znalec z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace dětská psychologie, který dne 21. 10. 2014 zpracoval znalecký posudek, v němž dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilých, aby nebyly rozděleny a aby byla zajištěna jednotnost výukových požadavků u obou sourozenců. U nezl. V. by podle znalce bylo vhodné zajištění "emoční dosažitelnosti matky". Odlišné prostředí v České republice a Německu by samo osobě nemělo podle závěrů znalce činit dětem potíže. Oba rodiče se účastní párové terapie. Soud konstatoval vyhrocené vztahy mezi oběma rodiči, jejich neschopnost konstruktivně jednat a řešit záležitosti týkající se jejich nezletilých dětí. Ze strany rodičů byl vždy ohledně každé otázky spojené s nezletilými dětmi žádán zásah "třetí osoby". Na základě závěrů znalce a po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že střídavá péče navrhovaná otcem není aktuálně vhodná i s ohledem na nízký věk dětí a na citovou vázanost nezl. V. na matku. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích po odvolání otce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV potvrdil (výrok I), ve výrocích II, III a V odvoláním napadený rozsudek změnil tak, že otci uložil povinnost přispívat na výživu nezl. D. R. od 1. 9. 2012 do 31. 5. 2015 částkou 7 500,- Kč měsíčně a částkou 6 500,- Kč měsíčně na nezl. V., v období od 1. 6. 2015 pak přispívat částkou 6 500,- Kč měsíčně na nezl. D. R. a částkou 5 500,- Kč měsíčně na nezl. V., vyčíslil dlužné výživné na obě nezletilé děti a její způsob úhrady. Stejné částky uložil hradit stěžovateli na úhradu výživného na obě nezletilé děti i v době po právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VI a VII, jimiž byl upraven styk otce s nezletilými dětmi. III. Podle názoru stěžovatele byl napadenými rozhodnutími obou obecných soudů zkrácen na svých základních právech, jestliže při neexistenci objektivní překážky mu nebyly obě nezletilé děti svěřeny do výhradní, resp. střídavé péče. Oba soudy prý stěžovatele "znevýhodnily" při výběru výchovného prostředí z důvodu pohlaví, otcovství a státní příslušnosti. Obě rozhodnutí údajně nerespektují judikaturu Ústavního soudu v otázce střídavé výchovy, přičemž v jejich odůvodnění je prý zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, což dosahuje intenzity "libovůle v soudním rozhodování". Ve smyslu práva na spravedlivý proces stěžovatel dále poukazuje na nerespektování principu legitimního očekávání a na porušení práva na předvídatelnost soudního rozhodování. Napadenými rozhodnutími měla být rovněž porušena rodičovská práva stěžovatele a práva obou nezletilých dětí, které jako občané České republiky a Spolkové republiky Německo mají právo na rodičovskou péči a výchovu a právo své "národnostní identity" ve smyslu čl. 3 Listiny. K údajnému porušení posledně uvedeného práva prý dochází tím, že nezletilé děti pobývají na území České republiky, což má vést "k odnárodňování dětí a postupnému zbavování jejich česko-německé, resp. německo-české identity". IV. Ústavní soud nejprve posoudil ústavní stížnost z hlediska naplnění podmínek a předpokladů pro její projednání z hlediska zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v tomto směru žádné vady či nedostatky neshledal. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, argumentace stěžovatele ve vztahu k tvrzenému porušení jeho základních práv a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud se k problematice tzv. střídavé výchovy vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí. Ustálená rozhodovací praxe je přitom taková, že v rodinněprávních věcech Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních; je tomu tak zejména proto, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů či do jejich střídavé výchovy je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení. Při rozhodování o svěření nezletilého dítěte do výchovy konkrétního rodiče či jeho svěření do střídavé výchovy musejí obecné soudy zvažovat individuální okolnosti každého případu a zohlednit, zda jsou spl