IV.ÚS 1761/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1761/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Jany Horčičkové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023 č. j. 25 Cdo 1999/2022-217, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jakuba Hořejšího, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 94 380 Kč s příslušenstvím, jako náhrady nákladů vynaložených na opravu konkretizovaného bytu v důsledku jeho vytopení vodou unikající z prasklého uzávěru vody ve výše položeném bytě obývaném vedlejším účastníkem (oba byty ve vlastnictví stěžovatelky). Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2019 č. j. 14 C 35/2018-131, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 11. 2019 č. j. 14 C 35/2018-135, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 2. 2020 č. j. 51 Co 16/2020-149, rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. 25 Cdo 1817/2020-167 zrušil obě tato rozhodnutí a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 3. V další fázi obvodní soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2021 č. j. 14 C 35/2018-182 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce žalovanou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Věc posoudil podle § 2210 a 2257 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a podle nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu (dále jen "nařízení č. 308/2015 Sb."), a uzavřel, že byly splněny předpoklady odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu, neboť porušil zákonnou povinnost provádět pravidelné prohlídky vodovodních kohoutů, které nejsou vodovodním výtokem, udržovat je ve funkčním stavu a provádět jejich pravidelné výměny, a v příčinné souvislosti s tím došlo k poškození uzávěru vody, která následně protekla do spodního bytu a způsobila škodu ve výši uplatněné žalobou. 4. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2022 č. j. 16 Co 29/2022-203 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o platební povinnosti vedlejšího účastníka a jeho povinnosti nahradit státu náklady řízení, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním posouzením obvodního soudu, který vyšel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, a uvedl, že skutečnost, zda ventil byl vadný nebo byl vadně namontován, nemůže mít vliv na odpovědnost vedlejšího účastníka (podle § 2910 občanského zákoníku) za škodu způsobenou protečením vody do bytu nacházejícího se pod bytem, jehož nájemcem byl vedlejší účastník. 5. Rozsudek městského soudu napadl vedlejší účastník dovoláním, které Nejvyšší soud shledal přípustným pro řešení otázky odpovědnosti nájemce za škodu způsobenou vytopením spodního bytu v důsledku prasklého uzávěru vody pod umyvadlem nacházejícím se v horním bytě pronajatém nájemci, která dosud za daných skutkových okolností nebyla dovolacím soudem řešena, a důvodným, proto napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu potvrzující I. výrok rozsudku obvodního soudu a žalobu zamítl (I. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi (II. a III. výrok) a České republice (IV. výrok). V odůvodnění uvedl, že nebylo-li o důvodu havárie zjištěno, že rozlomení chybně namontovaného a vadného ventilu nemohl vedlejší účastník předvídat ani při dodržení pravidelných kontrol vodovodních kohoutků a že ani při pravidelné kontrole nemohl rozpoznat vadu materiálu ventilu či jeho chybnou instalaci, nelze dovodit, že by škoda vznikla v důsledku porušení zákonné povinnosti nájemce provádět běžnou kontrolu předmětu nájmu. Uzavřel-li městský soud za daných skutkových zjištění, že vedlejší účastník jako nájemce bytu nese odpovědnost za škodu způsobenou vytopením bytu, není jeho právní posouzení správné, neboť podmínka porušení zákonné povinnosti nebyla naplněna. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je překvapivým rozhodnutím. Podle narativní části napadeného rozsudku odvozoval vedlejší účastník přípustnost dovolání z otázky dosud dovolacím soudem neřešené, a to "otázky periodicity povinnosti nájemce provádět na předmětu nájmu běžnou údržbu a drobné opravy, kterou občanský zákoník nijak nekonkretizuje", avšak Nejvyšší soud se při posouzení dovolání s touto otázkou nikterak nevypořádal, naopak posuzoval jinou otázku, z níž odvodil přípustnost dovolání, a to otázku "odpovědnosti nájemce za škodu způsobenou vytopením spodního bytu v důsledku prasklého uzávěru vody pod umyvadlem nacházejícím se v horním bytě pronajatém nájemci, která dosud nebyla za daných skutkových okolností dovolacím soudem řešena", ale v rozporu s tím dospěl k závěru, že "k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2022 sp. zn. 25 Cdo 2342/2021 (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2751/22)". Z toho stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) tím, že posoudil jako přípustné dovolání, které nesplňovalo podmínky přípustnosti a věc posoudil aktivisticky, maje ji za vhodný "podvozek" pro vyslovení právního názoru a výkladu odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. Porušení tohoto práva spočívá též v tom, že jí Nejvyšší soud nesdělil svůj předběžný právní názor a nedal jí příležitost, aby se k věci vyjádřila. 7. Překvapivost napadeného rozsudku stěžovatelka dovozuje také z toho, že Nejvyšší soud rozhodl jinak než v původním kasačním rozhodnutí č. j. 25 Cdo 1817/2020-167. Přitom to byl Nejvyšší soud, který v prvním rozhodnutí správně dovodil, že běžnou údržbou a drobnými úpravami souvisejícími s užíváním bytu jsou i opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody. Od tohoto závěru se však Nejvyšší soud v napadeném rozsudku odchýlil a ve svém důsledku tak nájemci umožnil zprostit se odpovědnosti za způsobenou škodu, když nezohlednil, že je to nájemce, kdo má lepší možnost provádět kontrolu jím užívaných věcí. Ve svých úvahách pak Nejvyšší soud nezohlednil mimo jiné i to, že vedlejší účastník měl učinit preventivní výměnu součástky i třeba s ohledem na uplynulou dobu od počátku nájmu bytu. 8. Za zásadní pochybení lze podle stěžovatelky považovat také to, že po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyly nově prováděny důkazy (stěžovatelka se k nim nemohla vyjádřit), když soudy se řídily závazným právním názorem Nejvyššího soudu a dokazování neprováděly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji působnost tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního pr