IV.ÚS 1764/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1764/23 ze dne 23. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JUDr. Radek Ondruš, advokátní kancelář s.r.o., sídlem Bubeníčkova, 502/42, Brno, zastoupené Mgr. Lukášem Matuškou, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. dubna 2023 č. j. 72 Co 41/2023-70 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. prosince 2022 č. j. 111 C 16/2022-46, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Statutárního města Jihlava, sídlem Masarykovo náměstí 97/1, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud"), výroku I. co do potvrzení výroku II. rozsudku okresního soudu o nepřiznání nákladů právního zastoupení a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud"), přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem pro uznání uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 84 700 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení v částce 4 235 Kč (výrok II.). Nákladový výrok prvostupňový soud odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť v předmětné věci byla stěžovatelka úspěšná a má tak obecně proti vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu jí vzniklých nákladů řízení. Ačkoli byla stěžovatelka ve věci zcela úspěšná, prvostupňový soud jí přiznal toliko náhradu nákladů spočívající v uhrazeném soudním poplatku. Náklady vzniklé za právní zastoupení okresní soud stěžovatelce nepřiznal, protože je shledal jako neúčelně vynaložené, neboť stěžovatelka je sama advokátem. I advokát má sice v zásadě právo na právní pomoc, nyní posuzovaný případ je však specifický tím, že je vymáhána odměna za právní služby, kde stěžovatelka osobně má k vymáhání nejlepší předpoklady, tedy znalost skutkových okolností i právních pravidel. Zastoupení dalším advokátem tak v této věci představuje nepřípustný způsob navyšování nákladů řízení. Pro zastoupení zde nejsou mimořádné podmínky, které vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 [(N 43/72 SbNU 501); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba účastníci odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že v předmětné věci není nepřiměřený postup spočívající v odepření náhrady nákladů vzniklých v důsledku právního zastoupení jiným advokátem. Předmětem sporu je otázka odměny za činnost advokáta, a proto lze předpokládat, že právě o tomto nároku by měla mít stěžovatelka sama nejucelenější přehled. Není pak ani třeba, aby advokát JUDr. Ondruš osobně byl odborníkem na občanské právo - nárok je v přítomném řízení vymáhán právnickou osobou, advokátní kanceláří, která podle své internetové prezentace "přijímá zastupování územně samosprávných celků, obchodních společností a jiných osob ve vysoce specializovaných věcech všech oborů práva". Podle krajského soudu lze tedy předpokládat, že i v tomto řízení uplatněný nárok, jakkoli vysokou specializaci by případně vyžadoval, dokáže stěžovatelka procesně obsáhnout sama. Zvolila-li zastoupení jiným advokátem, pak tím vzniklé náklady nelze považovat za účelně vynaložené a nelze ani vyloučit správnost úvahy prvostupňového soudu v tom smyslu, že spíše jde o snahu navýšit platební povinnost vedlejšího účastníka. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že požadovala (resp. její právní zástupce) náhradu nákladů právního zastoupení pouze za dva úkony právní služby [převzetí zastoupení a první porada s klientem a dále návrh na platební rozkaz (žaloba)], přičemž hodnota jednoho úkonu činila podle advokátního tarifu částku 4 500 Kč, šlo tedy o 2 úkony x 4 500 Kč + 2 x paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, celkem tedy 9 600 Kč. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí zjevně v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 50), ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 187/06 (N 99/45 SbNU 397) a ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 (N 160/38 SbNU 277). Závěr o nepřiznání nákladů právního zastoupení je podle stěžovatelky založen na nesprávném skutkovém zhodnocení věci a na jejím nesprávném právním posouzení. Uvedený závěr není dostatečně odůvodněný a je nepřezkoumatelný. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že jde o neúčelně vynaložené náklady. 5. Stěžovatelka dále uvádí, že měla nárok na právní pomoc, a to bez ohledu na to, "že sama je advokátem", když v dané věci bylo vzhledem k okolnostem zapotřebí vyšší míry objektivity. Stěžovatelka uvádí, že jejím jednatelem a jediným společníkem je JUDr. Radek Ondruš, který se specializuje zejména na správní a trestní právo, není specialistou na občanské právo, zatímco právní zástupce stěžovatelky Mgr. Matuška tuto specializaci má. Soudy rovněž pomíjejí, že stěžovatelka předžalobní výzvu podala sama, a advokáta si zvolila až pro samotné zastoupení před soudem, za předžalobní výzvu tedy náklady na právní zastoupení neuplatňuje. Předmětná věc nebyla jednoduchá a rozsudek pro uznání byl vydán pouze z důvodů viny vedlejšího účastníka. Stěžovatelka má k věci subjektivní vztah, stejně jako v případě posuzovaném Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 3819/13 šlo o vymožení odměny za právní pomoc. 6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že okresní soud aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 501) nepřiléhavým způsobem (resp. v rozporu s jeho obsahem) a jeho závěry jsou založené na nesprávném právním posouzení věci. Krajský soud se nevypořádal s většinou odvolacích argumentů stěžovatelky, zejména se nevypořádal s poukazem na konkrétní závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 3819/13; jeho závěr je v rozporu s tímto nálezem. Rozsudek krajského soudu upírá stěžovatelce rovnost před zákonem. Stěžovatelka dovozuje, že zvolila-li si zastoupení jiným advokátem, pak tím vzniklé náklady nelze považovat za neúčelně vynaložené a nelze ani vyloučit nesprávnost úvahy prvostupňového soudu v tom smyslu, že spíše jde o snahu navýšit platební povinnost vedlejšího účastníka. 7. Z okolností popsaných v ústavní stížnosti stěžovatelka dovozuje, že o žádné zneužití nejde. Krajský soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal ani s dalšími odvolacími argumenty, a to včetně argumentu, že je běžné, že i soudcům a státním zástupcům je přiznáván nárok na náhradu nákladů řízení, a to nejen v trestních nebo občanskoprávních sporech, ale i v řízeních o kárných proviněních, a to dokonce i v řízeních o udělení výtky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jej