IV.ÚS 1765/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1765/07 ze dne 20. 5. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti L. P., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem Advokátní kanceláře v Českých Budějovicích, Tylova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 11 Tdo 1061/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2006 sp. zn. 8 To 148/2005 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2005 č. j. 1 T 13/2005-2004, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv zaručených čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a ze spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 25 let a zařazen k výkonu trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. K odvolání stěžovatele a jeho syna spoluobviněného J. P. byl tento rozsudek shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze částečně zrušen co do výroku o náhradě škody u poškozených L. S. a J. K., ve zbylém rozsahu zůstal odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nedotčen. Stěžovatelem podané dovolání pak Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání a shora označeným usnesením je jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř." nebo "trestní řád"), odmítl. 3. Stěžovatel spatřuje zásah do jeho základních práv především v tom, že soudy nerespektovaly základní zásady trestního řízení zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, cituje rozsáhlé části odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, s těmito polemizuje a nabízí vlastní hodnocení důkazů, než je výrok o jeho vině opřen. Rozsudek soudu prvního stupně tak nebyl podle názoru stěžovatele odůvodněn způsobem zakotveným v ustanovení § 125 tr. ř. a je tak vadný pro jeho nepřezkoumatelnost. K porušení ústnosti a přímosti jednání došlo pak tím, že v trestním řízení byly v rozporu s § 211 odst. 5 tr. ř. některé v řízení opatřené znalecké posudky čteny v hlavním líčení bez souhlasu stěžovatele. Stěžovatel má dále za to, že bylo postupem obecných soudů omezeno jeho právo užívat jazyk, kterému nejlépe rozumí a ve kterém se nejlépe vyjadřuje, přičemž jde o úřední jazyk státu, jehož je státním občanem. Namítá rovněž, že mu v řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 nebyl řádným způsobem ustanoven obhájce, byť měl fakticky právní pomoc zajištěnu, neměl však obhájce zvoleného ani ustanoveného. Za nesprávný považuje rovněž postup dovolacího soudu, který jeho dovolání projednal bez jeho přítomnosti v neveřejném zasedání s tím, že jím uplatněné dovolací důvody označil za zjevně neopodstatněné. Upozorňuje také na to, že jeho poslední adresa je vídeňská a nikoliv pražská, na níž nebydlí již od roku 1979. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna shora označená napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 13/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích. 5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že námitky, které obviněný ve svém dovolání uvedl v rámci dovolacích důvodů podle 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. posoudil jako námitky obsahově naplňující tyto dovolací důvody a proto se jimi podrobně věcně ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2007 zabýval. Namítá-li stěžovatel porušení ustanovení § 211 odst. 5 tr. ř., pak stěžovatel tuto námitku v rámci dovolacího řízení před Nejvyšším soudem neuvedl a ten se jí proto nemohl jakkoliv zabývat. Pokud jde dále o otázku použití německého jazyka stěžovatelem v rámci trestního řízení, které proti němu bylo vedeno, lze konstatovat, že tuto námitku stěžovatel uvedl již v rámci dovolacího řízení a Nejvyšší soud se jí zabýval a v plném rozsahu odkazuje na tyto úvahy v odůvodnění svého usnesení ze dne 22. 2. 2007. Stejně tomu je i v případě námitky stěžovatele, že jej předseda senátu odvolacího soudu nenechal dokončit závěrečnou řeč, jakož i u námitky, že stěžovateli nebyl řádným způsobem ustanoven obhájce. Pokud jde o poslední námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání neprojednal ve veřejném zasedání, ale jako zjevně neopodstatněné je bez věcného přezkumu odmítl v neveřejném zasedání, pak v daném případě trestní řád takový postup Nejvyššímu soudu umožňuje. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné, což může Nejvyšší soud s ohledem na § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud uzavírá, že postupoval zcela ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu, přičemž v rámci řízení o dovolání nedošlo podle jeho názoru ani k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto navrhuje, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost zamítl. 6. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že většina stěžovatelových výhrad se týká řízení před soudem prvního stupně a způsobu, jakým tento soud hodnotil provedené důkazy. Jedná se vesměs o opakování obhajoby a odvolacích námitek, se kterými se soudy již vypořádaly, takže vrchní soud může pouze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Řízení před Vrchním soudem v Praze se týká námitka, že odsouzený nemohl užívat německého jazyka a že byl přerušen v závěrečné řeči. K tomu vrchní soud odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 4. 1. 2006 a dodává, že stěžovatel zná český jazyk velice dobře, sám tvrdil, že byl v Rakousku tlumočníkem, a svou jazykovou zdatnost předvedl i odvolacímu soudu. Za situace, když se řízení nevyvíjelo podle jeho představ, přecházel do německého jazyka, což se stalo také v případě jeho závěrečné řeči. Byl opakovaně vyzván, aby mluvil česky, jinak bude jeho řeč přerušena. Na to reagoval vulgárními nadávkami jak v českém, tak v německém jazyce. Pokud jde o právní zastoupení, odsouzený byl po celou dobu zastoupen obhájcem, nevyjádřil žádné výhrady a i v tomto směru lze odkázat na odůvodnění zmíněného rozsudku vrchního soudu. Z uvedených důvodů nepokládá vrchní soud ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud odmítl. 7. Krajský soud v Českých Budějovicích uvádí, že stěžovatel polemizuje se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem, a to zvláště té části, která se vztahuje nikoliv k jeho odsouzení, ale k odsouzení spoluobžalovaného J. P. K námitce stěžovatele k porušení čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, zaručujícího jeho právo na bezplatnou činnost tlumočníka, krajský soud opakuje, že nelze dovodit, že by každá osoba, která objektivně dostatečně ovládá jednací jazyk, v této věci český jazyk, mohla oprávněně žádat postupem podle § 2 odst. 14 tr. ř. o tlumočení do jiného jazyka, neboť takový výklad by zjevně neodpovídal účelu citovaného ustanovení. Postup soudu podle § 2 odst. 14 tr. ř. není závislý na libovůli obviněného, ale je odvislý od zjištěných objektivních okolností. Pokud stěžovatel setrvává na právním názoru, že mu v řízení po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 nebyl řádným způsobem ustanoven obhájce, pak nelze přehlédnout, že sám ustanovený obhájce JUDr. Ing. Tomáš Bouzek svým přípisem ze dne 30. 3. 2005 požádal o přiznání zálohy za uskutečněné úkony s tím, že vzhledem k rozhodnutí dovolacího soudu jeho povinnost obhajovat obžalovaného pokračuje. Zastupování stěžovatele ustanoveným obhájcem i po rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy vycházelo z právního podkladu a nelze souhlasit s námitkou, že postup nalézacího soudu vedl k újmě na právech stěžovatele. S ohledem na výše uvedené považuje krajský soud ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje její odmítnutí. 8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečn