IV.ÚS 1765/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1765/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Gorma Aksela Jensena, zastoupeného JUDr. Rudolfem Leškou, advokátem, sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2022 č. j. 21 Cdo 3169/2021-419, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. února 2021 č. j. 10 Co 39/2020-394 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. července 2019 č. j. 22 C 83/2015-350, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Spolek pro chemickou a hutní výrobu, akciová společnost, sídlem Revoluční 1930/86, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví a majetku zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a na rovnost účastníků řízení zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") sp. zn. 22 C 83/2015 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 3 300 000 Kč s příslušenstvím, stěžovateli uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení jednak vedlejší účastnici (jako žalované) v částce 406 858,97 Kč a jednak České republice v částce 30 350 Kč. Žalovaná částka představovala odstupné, k jehož uhrazení stěžovateli se měla vedlejší účastnice zavázat v manažerské smlouvě ze dne 6. 11. 2012 ve znění dodatku č. 1 a 2. Tato smlouva nahradila manažerskou smlouvu ze dne 1. 5. 2011 ve znění dodatku č. 1. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nárok na vyplacení žalované částky nevznikl, neboť s vedlejší účastnicí k datu 31. 5. 2013 platně uzavřeli dodatek č. 3, kterým byly od 1. 6. 2013 z důvodu omezení stěžovatelova pracovního poměru a zahájení jeho dalších činností ve prospěch vedlejší účastnice sjednány nové mzdové podmínky. Tento dodatek již neobsahoval úpravu odstupného, které bylo původně sjednáno nad hranicí stanovou zákonem (dále jen "odchodné"), a stěžovateli nevznikl ani "obecný" nárok na odstupné podle § 67 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 56 146 Kč. Uvedený soud neshledal, že by okresní soud jakkoliv pochybil při hodnocení důkazů, přičemž odmítl námitku nesprávného rozložení důkazního břemene mezi účastníky, a s jeho skutkovými závěry se plně ztotožnil. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 28 193 Kč. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že Nejvyšší soud neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku týkající se rozložení důkazního břemene, přičemž se ztotožnil se závěrem krajského soudu, podle něhož vedlejší účastnice prokázala tzv. pravost (a potažmo i správnost) sporné listiny - dodatku č. 3, a nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce neplatnosti tohoto dodatku (pro nedostatek písemné formy, resp. pro nikoliv včasnou akceptaci návrhu). II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel namítá frapantní porušení pravidel dokazování v soudním řízení v jeho věci, konkrétně pravidel o rozložení důkazního břemene okresním soudem, což podle něj bylo přehlédnuto soudy rozhodujícími o opravných prostředcích. V důsledku toho došlo k aprobování evidentního podvodu vedlejší účastnice jako zaměstnavatelky. S vedlejší účastnicí uzavřel manažerskou smlouvu, v níž bylo sjednáno odchodné, a to pro případ vzdání se pracovního místa zaměstnancem nebo jeho odvolání vedlejší účastnicí. Stěžovatel uvádí, že patřil a patří mezi globálně vyhledávané odborníky v oboru chemické výroby. Sjednané odchodné nebylo nijak nepřiměřené, což byl také vedle mzdy důvod, proč pracovní nabídku přijal. 6. Tento nárok, jak stěžovatel dále uvádí, vedlejší účastnice nezpochybnila, teprve na prvním jednání soudu "vytáhla" listinu, o níž tvrdila, že je smluvním dodatkem, kterým se měl práva na vyplacení 3,3 mil. Kč vzdát. Tuto listinu však nepodepsal, a ani k tomu neměl žádný důvod. Znaleckými posudky bylo přitom prokázáno, že třetí strana dodatku č. 3, obsahující pouze podpisy stran včetně jeho pravého podpisu, byla vytištěna na jiné tiskárně než první dvě strany, a že před připojením k prvnímu listu byla "rozešita". Soudy však dospěly k závěru, že jeho nárok není po právu, a to na základě velmi neobvyklého výkladu procesních předpisů a ledabylého, Nejvyšším soudem nekorigovaného přezkumu rozhodnutí krajského soudu. 7. Ke skutkovému stavu stěžovatel uvádí, že v rozsahu, jaký byl nesporný, jej Nejvyšší soud shrnul výstižně. Konstatoval-li však, že (stěžovatel) měl mít dodatek č. 3 u sebe více než půl roku, než ho ještě před skončením pracovního poměru v lednu 2014 podepsal a antedatoval zpětně ke dni 31. 5. 2013, toto vedlejší účastnice netvrdila; ve vyjádření ze dne 31. 1. 2019 uvedla, že podepsal listinu a že jen před podpisem na jeho žádost a po dohodě stran došlo k úpravě některých smluvních bodů, a proto byly dvě strany vytištěny znovu. Podle stěžovatele, poukazujícího na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. 21 Cdo 3169/2021, okresní soud pochybil, když dodatek č. 3 považoval za pravou listinu a jemu uložil prokázat, že pravá není, shrnul-li v napadeném rozsudku, že se mu (stěžovateli) nepovedlo vyvrátit pravost této listiny. Krajský soud to přehlédl a pouze lakonicky uvedl, že vedlejší účastnice prokázala, že listina je pravá. 8. Stěžovatel odmítá, že by tvrzení o nepravosti stálo jen na jeho výpovědi, jak uvedl okresní soud. Nepochopil prý totiž, že nemá vyhodnocovat míru prokázání jeho tvrzení o nepravosti sporné listiny, ale že má vyhodnocovat prokázání vedlejší účastnice o její pravosti, která k tomu ovšem nenavrhla žádné důkazy, a prováděny byly jen důkazy, které on k prokázání nepravosti listiny navrhl. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na své podání ze dne 22. 10. 2018, obsahující zpětvzetí důkazních návrhů, znalecký posudek z oboru kriminalistika ze dne 3. 12. 2018, vyjádření vedlejší účastnice ze dne 7. 1. 2019, ve kterém nedovedla vysvětlit manipulaci s listinou, a ze dne 31. 1. 2019, kde vysvětluje, že s ohledem na změny v dodatku č. 3 byly vytištěny nově jen první dvě strany. 9. K tomu stěžovatel doplňuje, že chtěl-li snad okresní soud říci, že vedlejší účastnice pravost listiny prokázala, pak se obešel bez jakéhokoliv důkazu. I Nejvyšší soud přehlédl, že vedlejší účastnice nepřišla s tvrzením, že on měl návrh dodatku č. 3 půl roku u sebe a pak ho podepsal, naopak tento závěr převzal okresní soud doslovně od svědka Ing. Petra Hetta, bývalého personálního ředitele, který však popřel, že by se po dohodě stran před podpisem vyměňovaly první dvě strany, a který si nepamatoval, že by předmětem dodatku č. 3 mělo být "odebrání" odchodného, zmínil pouze úpravu mzdy. Stěžovatel upozorňuje, že je s podivem, že by personální ředitel nedovedl potvrdit tak zásadní skutečnost, jako je "odebrání" odchodného, stejně tak jako svědkyně Mgr. Martina Šoltová, advokátní koncipientka, která měla dodatek č. 3 sepisovat, ačkoliv si jinak pamatovala řadu detailů. Okresní soud zapomněl, že nejde ani tak o to, zda "něco podepsal", ale že vedlejší účastnice musí prokázat, že podepsal právě danou listinu, čemuž žádný (ani nepřímý) důkaz nenasvědčoval. 10. Okresnímu soudu stěžovatel dále vytýká, že opomenul uvést argumenty a důkazy, proč by jen tak podepsal dodatek, kterým by se vzdal takové částky, tím spíše, když pomýšlel na odchod z funkce, proč s danou listinou přišla vedlejší účastnice až na prvním jednání, že existovaly značné rozdíly mezi jazykovými verzemi dodatku č. 3 a obě jsou na jiném hlavičkovém papíru, když svědci vypověděli, že dodatek měl být pečlivě připraven (a tudíž mohlo jít o nějakou jinou listinu), že neobvykle byly vytištěny jen dvě strany, a nikoli již celý třístránkový dokument, že jako obchodní ředitel podepisoval řadu listin, a nebylo těžké mu nechat podepsat