IV.ÚS 1766/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1766/19 ze dne 24. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Schulmanna, advokáta, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Pöslem, advokátem, sídlem Tržiště 369/7, Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2019 č. j. 9 As 327/2017-35, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2017 č. j. 10 Ad 6/2014-82 a rozhodnutí odvolacího kárného senátu kárné komise České advokátní komory ze dne 10. října 2013 sp. zn. K 110/2012, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České advokátní komory, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím odvolacího kárného senátu kárné komise České advokátní komory ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. K 110/2012 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí kárného senátu kárné komise České advokátní komory, kterým byl stěžovatel uznán vinným tím, že jako právní zástupce vzal zpět žalobu klienta J. N. (dále jen "klient"), aniž mu byl dán k takovému procesnímu úkonu výslovný pokyn, čímž porušil § 16 odst. 1 a 2 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), ve spojení s čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen "etický kodex ČAK"). Podle § 32 odst. 3 písm. c) zákona o advokacii mu bylo uloženo kárné opatření - pokuta ve výši 35 000 Kč. 3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 9. 2017 č. j. 10 Ad 6/2014-82 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti výše rubrikovanému rozhodnutí, přičemž městský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů stran námitky stěžovatele, že věc byla projednána bez jeho přítomnosti, že omluva a žádost o odročení ústního jednání nebyly dostatečně odůvodněny, a proto neměly povinnost jí vyhovět. Stěžovatel v žádosti pouze uvedl, že se jednání nemůže účastnit pro "kolizi s jinou věcí", aniž by jakkoliv specifikoval, jak tato skutečnost znemožní jeho přítomnost u jednání. Odvolací správní orgán věc rozhodl bez jednání, neboť stěžovatel v odvolání neuvedl žádné nové argumenty, odkázal jen na dřívější vyjádření a dospěl tak k závěru, že jednání v takovém případě nebylo nezbytné. K námitce, že v řízení nebyl vyslechnut navržený svědek, městský soud uvedl, že skutečnost, kterou měl výslech navrženého svědka prokázat, tj. že klient nevyslovil s jeho postupem nesouhlas, nebyla pro danou věc pro posouzení kárné odpovědnosti zásadní, neboť nemohla prokázat, že stěžovatel dostal výslovný pokyn předmětnou žalobu vzít zpět. 4. Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2019 č. j. 9 As 327/2017-35 tak, že zamítl kasační stížnost stěžovatele a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se se závěry správních orgánů a městského soudu, a zejména uvedl, že má-li stěžovatel za to, že je mu prostřednictvím plné moci svěřena jistá autonomie ve vedení řízení a oprávnění činit úkony, které s ohledem na své znalosti a zkušenosti uzná za vhodné, musí Nejvyšší správní soud akcentovat, že § 16 zákona o advokacii však advokáty zavazuje vždy postupovat výhradně v souladu s klientovými pokyny, i kdyby jejich rozhodnutí mělo být v rozporu s nejlepším možným výsledkem v dané věci. Povinností advokáta je klienta o předvídaném výsledku řízení s ohledem na své profesní zkušenosti řádně poučit, jednat pak advokát musí vždy s ohledem na pokyn klienta. Z této povinnosti řídit se pokyny klienta jsou pouze dvě výjimky, a to, jsou-li takové pokyny v rozporu s právním nebo stavovským předpisem. Nejvyšší správní soud je názoru, že pokud advokát poruší jednu ze základních povinností pro výkon své profese, kterou dozajista jednání bez pokynu klienta je, jedná se o závažné porušení jeho povinností ve smyslu § 32 odst. 2 zákona o advokacii. Na tom nic nemění ani to, že stěžovatel svou profesi vykonává dlouhodobě a bezúhonně. Tato skutečnost může být zohledněna při úvaze o výši pokuty, jak také správní orgány učinily. Ze správního i soudního spisu bez jakýchkoli pochyb vyplývá, že stěžovatel neměl k předmětnému úkonu výslovný pokyn klienta. Vzhledem k tomu pak nebylo ani namístě dostát zásadě in dubio pro reo, jak namítá, neboť pochyby nutné k její aplikaci zde nebyly. Klíčovou námitku o nesprávném právním posouzení ve vztahu ke kárnému provinění Nejvyšší správní soud tedy shledal nedůvodnou. Nejvyšší správní soud pak nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele týkajících se namítaných vad řízení před městským soudem i správními orgány, které mohly mít vliv na nezákonnost rozhodnutí, když uvedl, že jak v postupu správních orgánů ve vztahu k projednání věci v nepřítomnosti stěžovatele neshledal žádné pochybení, tak také, že za daných okolností by byl výslech stěžovatelem navrženého svědka nepotřebný, neboť by nepřinesl žádné relevantní nové skutečnosti, jelikož tento důkaz by nebyl schopen dosvědčit, že klient dal stěžovateli pokyn ke zpětvzetí žaloby. II. Argumentace stěžovatele 5. Argumentaci stěžovatele lze shrnout tak, že okolnost, že si jako advokát nevyžádal písemný výslovný pokyn klienta k podání dispozitivního úkonu adresovaného soudu (zpětvzetí odvolání) nebo k nepodání takového úkonu, neznamená porušení povinnosti advokáta podle zákona o advokacii, ani podle etického kodexu ČAK, nevymínil-li si takovou povinnost klient v rámci smlouvy o právní pomoci. Rozhodující je, zda jako advokát při svém postupu bral do úvahy okolnosti konkrétní věci, reálnou možnost neúspěšnosti případného opravného prostředku a ekonomické aspekty takového dalšího procesního kroku, což se v dané věci stalo. Dále namítá, že došlo k vydání rozhodnutí v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), a obsahově tak zakládá dotčení na jeho základních právech a svobodách, a domáhá se zrušení napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 9. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda po