IV.ÚS 1769/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1769/11 ze dne 19. 3. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. H. A., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, AK se sídlem Pellicova 8a, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011 čj. 28 Cdo 202/2011-144 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010 čj. 64 Co 254/2010-124 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 2 Listiny domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, ve kterém se neúspěšně domáhal po žalované České republice - Ministerstvu financí vypořádání za nemovitosti zanechané na území Podkarpatské Rusi, stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že odmítnutím (poznámka Ústavního soudu: správně zamítnutím) dovolání podpořil chybné rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud nezkoumal, zda v důsledku přijetí nové právní úpravy (zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik), pozbyla účinnosti předchozí právní úprava (zákon č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinou sovětskou), a pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přestože ani soud odvolací se touto otázkou blíže nezabýval. Nejvyšší soud tak rozhodl i přesto, že ve svém dřívějším rozhodnutí (usnesení ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1677/2010), ve kterém se zabýval vztahem zákonů č. 42/1958 Sb. a č. 212/2009 Sb., dospěl k odlišnému právnímu názoru. Stěžovatel měl za to, že v takovém případě měla být v souladu s ustanovením § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), věc předložena velkému senátu k rozhodnutí, a jestliže tak Nejvyšší soud neučinil, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a řízení zatížil vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v ústavněprávní rovině představuje porušení práva na zákonného soudce. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 2011 označil postup a rozhodnutí Městského soudu v Praze za správný. Zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra bylo v souladu s principem ochrany práv stěžovatele, neboť jeho věc projedná v intencích zákona č. 212/2009 Sb. nejprve ten státní orgán, který tak má učinit. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 20. 9. 2011 uvedl, že při svém rozhodování vycházel jednak z obsahu žaloby, která dle jeho názoru nebyla koncipována jako přezkum správního rozhodnutí, a jednak z obsahu stěžovatelova odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, v němž se dovolával účinků nového právního předpisu a dovozoval jeho příznivý dopad na svůj nárok. Za této situace Městský soud v Praze považoval zvolené řešení za odpovídající očekávání stěžovatele, že jeho nárok bude věcně znovu posouzen za příznivějších podmínek, než tomu bylo podle dosavadní právní úpravy, a takto to pochopil i Nejvyšší soud. Městský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. V replice ze dne 6. 10. 2011 stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že přiznání nároku z totožného titulu lze požadovat na základě několika právních norem, neboť zákon č. 212/2009 Sb. neobsahuje ve vztahu k předchozím právním předpisům žádná zrušovací ustanovení. Za rozhodné však považoval, že se domáhal přezkumu rozhodnutí správního orgánu v řízení podle části páté o. s. ř., a jestliže správní orgán rozhodoval na základě předchozí právní úpravy, je třeba dle totožné právní úpravy postupovat při přezkumu jeho rozhodnutí. Vyloučil, že by jeho žaloba nebyla koncipována jako žaloba podle části páté o. s. ř., neboť v žalobním petitu navrhl, aby mu soud přiznal nárok na zaplacení žalované částky a nahradil svým rozhodnutím rozhodnutí správního orgánu, rovněž soudem prvního stupně vyměřený soudní poplatek odpovídal žalobě v řízení podle části páté o. s. ř. Stěžovatel se ohradil proti tvrzení, že se domáhal aplikace nového zákona č. 212/2009 Sb., a upozornil, že při ústním jednání soudu s postoupením věci Ministerstvu vnitra výslovně nesouhlasil a požadoval, aby žaloba byla projednána v probíhajícím soudním řízení. Stěžovatel vyložil svoje právní úvahy, na základě kterých má za to, že mu podle předchozí právní úpravy lze nárok přiznat (přímou aplikací článku 2 Protokolu ke Smlouvě mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině), a v této souvislosti odkázal na zcela shodně vyznívající stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 29. 9. 2004. Nevyloučil, že by obdobně mohl argumentovat i v novém řízení před Ministerstvem vnitra, nechce však s ohledem na svůj věk spor protahovat a oddalovat přiznání náhrady. II. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 28 C 176/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se po žalované České republice - Ministerstvu financí domáhal zaplacení částky 191 691 990 Kč; žalobní petit, kterým požadoval, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 15. 8. 2008 čj. 908/17453/2008 ve spojení s rozhodnutím ministra financí ze dne 10. 11. 2008 čj. 908/73613/2008, jimiž správní orgány náhradu za majetek stěžovateli nepřiznaly (č. l. 8), byl k výzvě soudu opraven jako žaloba o zaplacení žalované částky (č. l. 19); soudní poplatek ve výši 2 500 Kč byl vyměřen podle pol. 14a odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků (č. l. 30). Po provedeném dokazování Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 2. 2010 čj. 28 C 176/2008-71 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že zanechaný majetek neměl povahu osobního a drobného soukromého vlastnictví ve smyslu vyhlášky Ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, a stěžovatel rovněž nesplňoval podmínku bydliště na území Československé republiky ke dni 25. 7. 1958. V odvolání stěžovatel kritizoval nesprávný výklad norem relevantní právní úpravy, vyhlášku č. 159/1959 Ú. l. označil za diskriminační a připojil svůj náhled na řešení nároků za majetek zanechaný občany Československa na Zakarpatské Ukrajině. Poukázal na nový zákon č. 212/2009 Sb., který neobsahuje žádné omezení, pokud jde o nemovitý majetek, a kterým, dle jeho názoru, byla zrušena vyhláška č. 159/1959 Ú. l., resp. ta její ustanovení, která jsou s novou právní úpravou v disproporci. Stěžovatel výslovně uvedl, že důvod, pro který byla jeho žaloba zamítnuta, účinností zákona č. 212/2009 Sb. zanikl a soud měl s přihlédnutím k nové právní úpravě žalobě vyhovět. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s tím, že věc se postupuje Ministerstvu vnitra jako orgánu, do jehož pravomoci náleží. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti posoudil jako rozhodné pro uplatnění soukromoprávního nároku podle zákona č. 212/2009 Sb. Ministerstvem vnitra, jež je příslušným správním orgánem pro vydání rozhodnutí ve věci poskytnutí náhrady za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, z čehož usoudil, že pravomoc soudu věc projednat a rozhodnout v řízení podle části třetí a čtvrté o. s. ř. není dána ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř., ani podle § 7 odst. 3 o. s. ř. V dovolání stěžovatel upozornil, že podal žalobu na přezkoumání správního rozhodnutí podle části páté o. s. ř., vědom si toho že jeho věc nespadá do správního soudnictví. Za nesprávný označil skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého byla žaloba podána podle části třetí a čtvrté o. s. ř., a pokud soud vycházel ze žalobního žádání změněného k výzvě obvodního soudu, uvedl, že se vždy a jen domáhal přezkoumání správnosti postupu Ministerstva financí. Zdůraznil, že nebyl žádný důvod posoudit jeho žalobu jako uplatnění nároku podle § 6 zákona č. 212/2009 Sb., neboť je zapotřebí dokončit řízení, které bylo zahájeno podle předchozí právní úpravy. Nová právní úprava neobsahuje žádná přechodná ustanovení, a proto měl odvolací soud uložit soudu prvního stupně, aby podle části páté o. s. ř. nahradil vadné rozhodnutí Ministerstva financí a ministra financí tak, že mu náhradu v požadované výši přizná. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání zamítl jako nedůvodné. Konstatoval, že odvolací soud nepochybil, pokud do