IV.ÚS 1769/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1769/22 ze dne 1. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Mareše, zastoupeného Mgr. Ivanou Kutra, advokátkou, sídlem U Kříže 625/9, Praha 5 - Jinonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2022 č. j. 29 ICdo 55/2020-286 a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti Záveská a spol., v. o. s., sídlem Blahoslavova 186/8, Mladá Boleslav, 2) Ing. Lukáše Vani a 3) Ing. Petry Vaňové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností se stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatele se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 2. 2019 č. j. 1699/2018-162 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. 12. 2017 uzavřené mezi první vedlejší účastnicí jako insolvenční správkyní stěžovatele na straně prodávající a druhým vedlejším účastníkem a třetí vedlejší účastnicí na straně kupující. Dospěl přitom k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena platně, neboť byla sjednána v náležité formě s dostatečně určitým obsahem a neodporuje žádnému ustanovení zákona. K námitkám stěžovatele krajský soud uvedl, že první vedlejší účastnice byla oprávněna z titulu výkonu funkce insolvenční správkyně stěžovatele uzavřít kupní smlouvu jako prodávající, neboť prohlášením konkursu na majetek stěžovatele na ni přešlo dispoziční oprávnění k jeho majetku [§ 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona]. Stěžovatel rovněž namítal, že je kupní smlouva neplatná proto, že první vedlejší účastnice uvedla kupující v omyl, když tvrdila, že zástavní práva váznoucí na převáděných nemovitostech zaniknou "v celé šíři", a nikoli pouze ve vztahu k ideálním polovinám nemovitostí. Této námitce krajský soud nepřisvědčil s odůvodněním, že takovou námitku (relativní neplatnosti) mohou vznést pouze kupující, kteří však v řízení opakovaně prohlásili, že ji uplatnit nechtějí. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2019 č. j. 42 Icm 1699/2018 k odvolání stěžovatele potvrdil rozhodnutí krajského soudu, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Vrchní soud dále uvedl, že první vedlejší účastnice prodala nemovitosti stěžovatele v souladu s § 293 odst. 1 insolvenčního zákona, když tak učinila podle pokynu zajištěného věřitele stěžovatele, jímž byla v době uzavření kupní smlouvy obchodní společnost AFIA PROINVEST, s. r. o., která z titulu postoupení pohledávky vstoupila do insolvenčního řízení stěžovatele na místo původního zajištěného věřitele s účinky ke dni 13. 3. 2017, a nabyla tak i práva spojená s postoupenou pohledávkou, včetně práv zajišťovacích. Skutečnost, že původní zajištěný věřitel stěžovatele byl v době uzavření kupní smlouvy stále zapsán v katastru nemovitostí jako zástavní věřitel, nic nemění na oprávnění obchodní společnosti AFIA PROINVEST, s. r. o. udělit insolvenční správkyni pokyn k prodeji nemovitých věcí, když zápis změny v osobě zástavního věřitele v katastru nemovitostí má v tomto případě pouze deklaratorní účinek. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s tím, že vrchní soud se při řešení nastolených právních otázek neodchýlil od jeho ustálené judikatury. Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to, aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Zdůraznil, že "se samotným postoupením pohledávky, kdyby bylo vkladovou listinou právní jednání (souhlasné prohlášení postupitele a postupníka), by se pojil deklaratorní zápis do katastru nemovitostí ohledně změny v osobě zástavního věřitele k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (je-li zástavní právo zřízené k věci zapisované do katastru nemovitostí)... Promítnuto do poměrů projednávané věci, nemůže být pochyb, že od pořízení znaleckého posudku měl být za zajištěného věřitele považován jen věřitel obchodní společnost AFIA PROINVEST, s. r. o., jejíž zajištěná pohledávka první v pořadí... převyšovala hodnotu nemovitostí tvořících zástavu." 5. K námitce stěžovatele, že "vkladová listina kupní smlouva musí obsahovat ujednání o zániku právních vad", Nejvyšší soud uvedl, že "žádný takový zákonný požadavek neexistuje. Ostatně závěr, že k okamžiku uzavření kupní smlouvy zanikají práva třetích osob váznoucích na nemovitých věcech (předmětu kupní smlouvy) vyplývá jasně již z dikce § 289 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. I případná absence smluvního ujednání, které by upozornilo smluvní strany kupní smlouvy na uvedený důsledek, v kupní smlouvě tak nezpůsobuje neplatnost předmětné kupní smlouvy". Přípustnost dovolání konečně nebyla způsobilá založit ani námitka nedostatku souhlasu zástupce věřitelů s kupní cenou, za níž byly nemovitosti kupní smlouvou prodány, neboť vrchní soud uzavřel, že cena uvedená v kupní smlouvě byla schválena zajištěným věřitelem, přičemž zajištěný věřitel byl rovněž zástupcem věřitelů. Argumentaci stěžovatele ohledně tvrzených nesprávností "v průběhu vkladových řízení sp. zn. V-88745/2017-101 a sp. zn. V-93152/2017-101" shledal Nejvyšší soud pro účely posouzení přípustnosti dovolání nevýznamnou, neboť dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu na této otázce vůbec nespočívá. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel obsáhle popisuje průběh insolvenčního řízení a cituje celé pasáže z odůvodnění shora uvedených soudních rozhodnutí. Má za to, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť se soudy "odmítly zabývat skutečným meritem věci". Doslova přitom uvádí, že navrhuje rovněž zrušení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona "tak, aby účastník řízení před Ústavním soudem Parlament České republiky mohl projednat možnost napadnout u soudu celý dvoufázový proces převodu nemovitých věcí, tj. i před správním orgánem vedený způsob (modus adquirendi) nabytí vlastnictví zaknihováním - vkladem do veřejného seznamu". V té souvislosti tvrdí, že "právní názor soudů a správních orgánů státu a procesních subjektů na přezkum stanoveného modu adquirendi převodu není jednotný ani sjednocený". Napadené ustanovení insolvenčního zákona je podle stěžovatele neústavní i pro rozpor s právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Proto je nutno vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat až za situace, kdy je dané rozhodování stiženo kvalifikovanými vadami majícími za následek porušení ústavnosti. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádnou konkrétní a relevantní ústavněprávní argumentaci, která by byla způsobilá založit důvodnost ústavní st