IV.ÚS 1770/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1770/20 ze dne 25. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace EFE cz, s. r. o., sídlem Blanická 834/140, Ostrava, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem, sídlem 28. října 1727/108, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. května 2020 č. j. 9 Afs 67/2020-77, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2020 č. j. 22 Af 20/2019-73, rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 2. května 2019 č. j. 17427/19/5100-41452-711893, 17435/19/5100-41452-711893 a 17440/19/5100-41452-711893 a rozhodnutím Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 29. března 2018 č. j. 1379070/18/3202-50521-804551, ze dne 4. května 2018 č. j. 2191452/18/3202-50521-804551, ze dne 15. srpna 2018 č. j. 3031715/18/3202-50521-804551 a 3031716/18/3202-50521-804551 a ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 3665953/18/3202-50521-804551 a 3665954/18/3202-50521-804551, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních a správních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutími Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") ze dne 29. 3. 2018 č. j. 1379070/18/3202-50521-804551 a 2191452/18/3202-50521-804551, ze dne 15. 8. 2018 č. j. 3031715/18/3202-50521-804551, ze dne 4. 5. 2018 3031716/18/3202-50521-804551 a ze dne 7. 11. 2018 č. j. 3665953/18/3202-50521-804551 a 3665954/18/3202-50521-804551 byly vydány platební výměry na pokuty udělené stěžovatelce za opožděná podání kontrolních hlášení k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), a to za období říjen 2017 a únor, duben, květen, červenec a srpen 2018, vždy ve výši 1 000 Kč podle § 101h odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). 3. Rozhodnutími Odvolacího finančního ředitelství ze dne 2. 5. 2019 č. j. 17427/19/5100-41452-711893, 17435/19/5100-41452-711893 a č17440/19/5100-41452-711893 byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti uvedeným platebním výměrům a tyto byly potvrzeny. 4. K žalobě stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem návrh na přerušení řízení v této věci zamítl (výrok I), dále zamítl žalobu (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud odmítl názor, že opožděné podání kontrolního hlášení za situace, kdy nebylo podle stěžovatelky co kontrolovat, nemůže naplnit skutkovou podstatu § 101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH. Dikce zákona je jednoznačná a povinnost plátce DPH podat kontrolní hlášení každý měsíc v zákonem stanovené lhůtě je stanovena bezvýhradně. Plnění této povinnosti není závislé na tom, zda hlášení obsahuje kontrolovatelné skutečnosti či nikoliv, a znění § 101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH neumožňuje žádné správní uvážení. Nepodá-li povinný subjekt kontrolní hlášení v zákonné lhůtě a učiní tak až po jejím uplynutí, dopadá na jeho jednání ze zákona sankce a správce daně je povinen ji vyměřit. Rozhodnutí správce daně vydané formou platebního výměru pouze deklaruje existenci povinnosti, jež je však sama o sobě dána již zákonem. K tvrzení stěžovatelky, že v měsících leden 2016 až červenec 2017 rovněž podávala opožděná kontrolní hlášení a za porušení svých povinností pokutována nebyla, krajský soud připustil, že benevolence či opomenutí správce daně v předchozím období v ní mohla vyvolat zdání, že nepostupuje v rozporu se zákonem. To však nic nemění na skutečnosti, že opožděné podání kontrolního hlášení je v rozporu se zákonem, který stanoví za takové porušení povinnosti sankci. Pro posouzení žaloby je podstatné, že v nyní posuzovaném období byl postup správce daně souladný se zákonem a stěžovatelce byly za porušení zákonné povinnosti po právu vydány platební výměry na pokutu. To, že správce daně při předchozím porušení zákonných povinností nekonal, ač konat měl, proto nemohlo založit legitimní očekávání stěžovatelky, že je její postup v souladu se zákonem. 5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a ustanovenému zástupci přiznal odměnu za zastupování stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti (výrok III). Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem a Odvolacím finančním ředitelstvím, že § 101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH neposkytuje prostor pro správní uvážení či zvažování závažnosti pochybení, například pro zvažování toho, zda "bylo co kontrolovat", jak stěžovatelka opakovaně uvádí. Znění zákona je jednoznačné a povinnost plátce DPH podat kontrolní hlášení každý měsíc v zákonem stanovené lhůtě je stanovena bezvýhradně. Plnění této povinnosti plátcem DPH není závislé na tom, zda hlášení obsahuje kontrolovatelné skutečnosti či nikoliv, jak potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 11. 2018 č. j. 1 Afs 206/2018-27. Důkazem údajného prostoru pro správní uvážení nemůže být to, že správce daně stěžovatelce pokutu za pozdní odevzdání kontrolního hlášení nejprve nevyměřoval. Tato jeho dřívější pasivita není nyní předmětem soudního přezkumu, a lze tak pouze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky ze dne 12. 4. 2018 č. j. 6 As 413/2017-39 nebo ze dne 24. 4. 2019 č. j. 6 As 321/2018-31), podle níž správní orgán tím, že určité jednání ponechává bez postihu, byť je k tomu vybaven potřebnými pravomocemi, takové jednání ještě bez dalšího neaprobuje jako správné a souladné se zákonem. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že otázkou, zda odlišné zacházení s právnickými a fyzickými osobami, které jsou tzv. čtvrtletními plátci DPH, nezakládá mezi nimi a fyzickými osobami nepřípustnou diskriminaci, se krajský soud nezabýval. To je však způsobeno tím, že takovou námitku v žalobě platně nevznesla. Celá žaloba byla napsána na samé hraně srozumitelnosti a krajskému soudu je třeba přiznat, že tam, kde to bylo možné, žalobní námitky přeformuloval do srozumitelné podoby a věcně je posoudil. Právě citovaná námitka však již byla za hranou srozumitelnosti, a krajskému soudu tedy nelze vyčítat, že se otázkou diskriminace nezabýval. Za této situace se stěžovatelčinou argumentací ohledně tvrzené diskriminace mezi fyzickými osobami a právnickými osobami, které jsou čtvrtletními plátci DPH, jak byla propracována zejména v replice k vyjádření Odvolacího finančního ředitelství ke kasační stížnosti, nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména uvádí, že Nejvyšší správní soud svým postupem k nevypořádané námitce diskriminace, kterým aproboval skutečnost, že krajský soud se vznesenou námitkou nerovného přístupu nezabýval, s argumentem, že tato podle něj byla formulována nesrozumitelně, v konečném důsledku upírá stěžovatelce právo na přístup k soudu, neboť jí vůbec nebyla dána možnost na výtku týkající se údajné nesrozumitelnosti námitky reagovat (Nejvyšší správní soud přitom přehlédl i to, že stěžovatelka v řízení před nalézacím soudem nebyla právně zastoupena). Stěžovatelka je přesvědčena, že zákonná úprava povinnosti podávat kontrolního hlášení, která co do četnosti rozlišuje nikoliv mezi různými typy plátců, ale mezi fyzickými a právnickými osobami, odporuje principu rovnosti zakotvenému v čl. 1 Listiny. Námitka diskriminace je z hlediska posuzované věci klíčová. Předmětná daňová přiznání, za jejichž pozdní podání byla stěžovatelka sankcionována, totiž stěžovatelka podala vždy ve lhůtě pro podání (řádného) přiznání k DPH za příslušné čtvrtletí. Kdyby stěžovatelka byla osobou fyzickou a aplikovala naprosto totožný postup podávání kontrolních hlášení vždy čtvrtletně společně s přiznáními k DPH, žádného porušení zákona (sankcionovaného napadenými rozhodnutími správce daně) by se byla nedopustila a pokuty by jí nebyly uloženy. Není však přípustné sankcionovat jednání právnické osoby a totéž jednání připouštět jako legální u osoby fyzické, není-li k tomu rozumný důvod, který však v tomto případě naprosto absentuje. Stěžovatelka je přesvědčena, že postup správce daně v období od ledna 2016 do července 2017 (a dále za období l