IV.ÚS 1772/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1772/23 ze dne 31. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Adamem Stawaritschem, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2023 č. j. 13 Co 299/2022-274, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jiřího A. a nezletilé Jitky B. (jedná se o pseudonymy), zastoupené Městským úřadem města X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť porušuje její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka dále namítá, že došlo k porušení ústavně zaručených práv nezletilé vedlejší účastnice podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. 2. Stěžovatelka společně s ústavní stížností podala návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, který Ústavní soud zamítl usnesením ze dne 15. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1772/23. Tímto usnesením zároveň jmenoval nezletilé vedlejší účastnici opatrovníka, Městský úřad města X, neboť dospěl k závěru, že by v posuzované věci mohlo dojít ke střetu jejích zájmů a zájmů stěžovatelky (matky) a vedlejšího účastníka (otce). 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 10. 2022 č. j. 0 Nc 114/2022-217, a to tak, že nezletilou svěřil do péče otce (výrok I.), stanovil výživné matky (výrok II.), upravil styk matky s nezletilou (výrok III.) a nahradil souhlas matky k tomu, aby otec ohlásil změnu místa trvalého pobytu nezletilé na adresu Y. 4. Krajský soud se neztotožnil s okresním soudem ohledně svěření nezletilé do péče stěžovatelky, která se opakovaně dopustila závažných pochybení při výkonu své rodičovské odpovědnosti. Bylo prokázáno, že se stěžovatelka protiprávně bez souhlasu otce odstěhovala i s nezletilou do B. V této souvislosti nepřisvědčil zprávám předloženým stěžovatelkou ani jí tvrzeným důvodům o naléhavosti stěhování (strach z otce nezletilé, nutnost hlídání nezletilé rodinnými příslušníky, možnost vyššího výdělku atd.). Podle krajského soudu stěžovatelka uskutečnila stěhování s úmyslem zamezit otci styk s nezletilou. Ani po přestěhování přitom stěžovatelka nepodala návrh na zahájení soudního řízení o určení bydliště nezletilé. 5. Jako další důvod nevhodnosti svěření nezletilé do péče stěžovatelky shledal krajský soud její zavrženíhodné jednání spočívající v obvinění otce ze sexuálního zneužívání nezletilé. Toto podezření Policie České republiky odložila, neboť se trestný čin nestal a stěžovatelka si jej vymyslela, aby se otci nezletilé pomstila. V návaznosti na toto obvinění přitom došlo k narušení vztahu otce a nezletilé, který je dále narušován i tím, že stěžovatelka ztěžuje styk otce a nezletilé a nerespektuje jeho práva plynoucí z rodičovské odpovědnosti. 6. Ze všech těchto důvodů nebylo možné nezletilou svěřit ani do střídavé péče rodičů, naopak v nejlepším zájmu nezletilé podle krajského soudu je, aby byla ve výhradní péči otce, a to i přesto, že nezletilá projevila nevoli u otce přespávat. Tento stav je přechodný a způsobila jej stěžovatelka tím, že aktivně bránila styku nezletilé s otcem. Do doby podání trestního oznámení byla nezletilá s otcem v častém kontaktu, nezletilá má otce ráda a na straně otce nejsou žádné překážky, které by mu bránily o nezletilou pečovat. 7. S ohledem na to, že nezletilá má úzký vztah se stěžovatelkou i se svou nevlastní sestrou, určil krajský soud styk stěžovatelky a nezletilé velmi široce, a to tak, že nezletilá bude fakticky týden u stěžovatelky a týden u otce. I rozložení styku o prázdninách krajský soud stanovil takřka rovnoměrně pro oba rodiče. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje na obecný princip, že práva rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má právo na péči obou rodičů rovnocenně. Proto má být výchozím stavem zásadně střídavá péče. Omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl, přičemž nejlepší zájem dítěte musí být hlavním měřítkem. V této souvislosti zopakovala kritéria stanovená Ústavním soudem, která musí soudy při rozhodování o úpravě poměrů k nezletilým dětem zohledňovat. 9. Stěžovatelka namítá, že krajský soud dostatečně neodůvodnil, proč nelze zvolit střídavou péči. Jediným důvodem svěření nezletilé do péče otce byla údajná a ničím nepodložená msta otci, která měla spočívat v tom, že na něj stěžovatelka podala trestní oznámení pro podezření ze sexuálního zneužívání nezletilé. Odůvodnění napadeného rozsudku je nepřezkoumatelné, neboť z něj mj. není zřejmé, jak se krajský soud vypořádal s kritérii stanovenými Ústavním soudem a s provedenými důkazy. Krajský soud nadto nezohlednil, jaké dopady může mít na nezletilou případné časté cestování mezi bydlišti rodičů a střídání školních kolektivů. Měl přitom zvážit uplatnění asymetrického typu střídavé péče. Připustila, že rovnocennosti podílu obou rodičů lze dosáhnout i prostřednictvím modelu výlučné péče za současné úpravy širokého styku s druhým rodičem. Za podstatný aspekt střídavé péče však stěžovatelka považuje právě zajištění toho, že se žádný z rodičů nemůže opírat o větší oprávnění k dítěti a tento argument využívat při sporech s druhým rodičem. Asymetrická střídavá péče proto může znamenat významnou symbolickou hodnotu. 10. Stěžovatelka krajskému soudu dále vytýká, že nekriticky převzal závěry Policie České republiky a odůvodnil jimi svěření nezletilé do výlučné péče otce. V řízení nebyl proveden znalecký posudek ani jiný důkaz, který by stěžovatelku vylučoval z výkonu rodičovské odpovědnosti, resp. z její výlučné či střídavé péče. V řízení nadto nebyla slyšena ani nezletilá, což je v rozporu s jejími participačními právy, byť je v nízkém věku. Krajský soud se nezabýval ani vazbou nezletilé na stěžovatelku a její nevlastní sestru. Stěžovatelka je v podstatě trestána za to, že nemá důvěru v otce a že využila svého práva nechat prověřit situaci ohledně chování otce k nezletilé. Krajský soud dále nepřípustně deformoval skutková zjištění okresního soudu tím, že si vybral pouze některé provedené důkazy, aniž by vysvětlil, proč ostatní skutkové závěry nejsou pro danou věc relevantní. 11. Stěžovatelka shrnula, že krajský soud nehodnotil konkrétní dopady svého rozhodnutí na nezletilou, včetně zásadní změny dosavadního výchovného prostředí. Neodůvodnil, proč je výlučná péče v nejlepším zájmu nezletilé, přičemž jeho nekritické námitky nejsou důvodem pro změnu výlučné péče matky, kterou stanovil okresní soud. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že se s nezletilou odstěhovala bez vědomí a souhlasu otce, kvůli čemuž by nyní měla nést veškeré náklady spojené s dopravou do a z místa bydliště otce. Tento závěr rovněž považuje za neodůvodněný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení úst