IV.ÚS 1774/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1774/16 ze dne 11. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Drahoslavy Svobodové, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem, se sídlem Pekařská 1004/26, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016 č. j. 30 Cdo 627/2016-499, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2015 č. j. 13 Co 72/2012-472, proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 30. března 2015 č. j. 7 C 41/2010-439, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. června 2015 č. j. 7 C 41/2010-453, a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 30. května 2011 č. j. 7 C 41/2010-342, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, a za účasti A) Mgr. Sofie Pondikasové, se sídlem Vrchlického sad 1894/4, 602 00 Brno, jako insolvenční správkyně dlužníka Lukáše Bárty, a B) obchodní společnosti Českomoravská stavební spořitelna, a. s., se sídlem Vinohradská 3218/169, 100 00 Praha 10, IČ: 49241397, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 1. června 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Drahoslava Svobodová (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na ochranu majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle článku 1, článku 90 a článku 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil: U Okresního soudu Brno - venkov (dále také "nalézací soud") byl veden občanskoprávní spor (zprvu pod sp. zn. 7 C 900/2003, následně pod sp. zn. 7 C 41/2010), mezi žalobkyní Drahoslavou Svobodovou a žalovanými 1) Mgr. Sofií Pondikasovou, jako insolvenční správkyní dlužníka Lukáše Bárty (dále jen "první žalovaná"), a 2) Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. (dále jen "druhá žalovaná"). Ve sporu se žalobkyně domáhala jednak určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. X, jehož součástí je stavba č. p. Y, vše v katastrálním území Šlapanice u Brna, katastrální úřad Brno venkov (dále jen "nemovitosti"), což zdůvodnila tím, že kupní smlouva na prodej nemovitosti, kterou dne 16. února 2000 uzavřela s Lukášem Bártou (dále jen "kupní smlouva") je neplatná, protože žalobkyně neměla v úmyslu kupní smlouvu uzavřít, naopak jednala v domnění, že jde o smlouvu zástavní, o čemž byla prý Lukášem Bártou a svým vnukem Jiřím Andreevem ubezpečována. Dále se žalobkyně domáhala určení, že k nemovitostem neexistuje zástavní právo, zřízené smlouvou ze dne 3. května 2000 ve prospěch druhé žalované. Nalézací soud rozhodoval ve věci opakovaně: Rozsudkem ze dne 30. května 2011 č. j. 7 C 41/2010-342 nalézací soud zamítl žalobu na určení neexistence zástavního práva druhé žalované k nemovitostem. Rozsudkem ze dne 30. března 2015 č. j. 7 C 41/2010-439, ve znění usnesení ze dne 8. června 2015 č. j. 7 C 41/2010-453, nalézací soud zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem. Nalézací soud na základě jednotlivých skutkových zjištění uzavřel, že žalobkyně si musela být vědoma obsahu kupní smlouvy; stran otázky relativní neplatnosti kupní smlouvy pak uvedl, že žalobkyně neprokázala právně významné skutečnosti svědčící o tom, že by uvedenou smlouvu uzavřela v omylu [§ 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]; poukázal také na to, že druhá žalovaná v tomto směru důvodně vznesla námitku promlčení (§ 40a obč. zák.). Na tomto základu nalézací soud konstatoval, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a Lukášem Bártou je platná a účinná. Poté, co proti meritorním rozhodnutím vydaným nalézacím soudem podala žalobkyně odvolání, spojil Krajský soud v Brně (dále také "odvolací soud") usnesením ze dne 3. července 2015 č. j. 13 Co 72/2012-457 řízení o obou odvoláních žalobkyně ke společnému řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 1. října 2015 č. j. 13 Co 72/2012-472 napadená rozhodnutí soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil. Odvolací soud předně poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka smlouvy omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná dle § 37 odst. 1 obč. zák. či dle § 39 obč. zák., nýbrž podle § 49a obč. zák. Podvodného jednání jednoho z účastníků při uzavírání smlouvy se může druhý účastník úspěšně dovolat dle § 40a obč. zák. Právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu (právního jednání) dle § 40a obč. zák. se přitom promlčuje v obecné tříleté promlčecí době (lhůtě). Protože druhá žalovaná vznesla důvodně námitku promlčení, již odvolací soud neshledal v rozporu s dobrými mravy (str. 9-10 jeho rozhodnutí), a protože ustanovení § 6 odst. 2 a § 8 nového občanského zákoníku [zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.)] nemají na poměry projednávané věci žádný dopad, dospěl odvolací soud k závěru o platnosti a účinnosti kupní smlouvy. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 30. března 2016 č. j. 30 Cdo 627/2016-499 odmítl s tím, že žalobkyní vznesená právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, již byla vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16 června 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014. Dovolací soud proto uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu s jeho judikaturou nijak nekoliduje a tvrzení žalobkyně, že v dovolání uvedená právní otázka dosud nebyla v jeho rozhodování vyřešena, nemá opodstatnění. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá neplatnost kupní smlouvy, jelikož neměla úmysl ji vůbec uzavřít, resp. při jejím uzavírání byla uvedena Lukášem Bártou a svým vnukem Jiřím Andreevem v omyl. Námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy, vznesenou insolvenční správkyní Lukáše Bárty, přitom označuje za odporující dobrým mravům s odkazem na ustanovení § 6 odst. 2 a 8 o. z. Stran námitky promlčení stěžovatelka předestírá jednotlivá skutková tvrzení, která mají potvrzovat závěr, že při uzavírání kupní smlouvy byla Lukášem Bártou a Jiřím Andreevem uvedena v omyl. O samotném převodu nemovitostí se prý měla dozvědět až v roce 2002, kdy se na ni obrátil příslušný správce daně v souvislosti se zaplacením daně z převodu nemovitostí. Z těchto důvodů nemohla dříve zjistit, že nemovitosti byly převedeny na Lukáše Bártu a nemohla se ani dovolat relativní neplatnosti kupní smlouvy. Jestliže tak téměř celá promlčecí lhůta uplynula v důsledku jednání Lukáše Bárty a Jiřího Andreeva, je třeba námitku promlčení - byť vznesenou insolvenční správkyní Lukáše Bárty - považovat za odporující dobrým mravům. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že v průběhu odvolacího řízení poukazovala na nutnost aplikace § 3030 o. z., resp. § 6 odst. 2 a 8 o. z., zakotvujících zásady, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Odvolací soud však konstatoval, že daná ustanovení na poměry projednávané věci žádný konkrétní dopad nemají. Stěžovatelka v tomto směru poukázala na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. června 2004 sp. zn. 92 T 171/2003, jímž byl Lukáš Bárta zproštěn obžaloby z trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, v němž označený soud mimo jiné uvedl, že "je přesvědčen, že poškozená (stěžovatelka) kupní cenu nikdy nepřevzala a její vůle nikdy nesměřovala k prodeji uvedené nemovitosti." Dle stěžovatelky je současně nezbytné zohlednit její věk a složitost celé věci, jakož i to, že se dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy nedlouho po uplynutí tří let od jejího uzavření, a to čistě v důsledku jednání Lukáše Bárty a Jiřího Andreeva. Ohledně rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka namítá, že dovolací soud toliko odmítl její argumentaci stran uplatnění zásad, dle nichž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání a že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, aniž by se věcně zabýval jejími námitkami, jež nesměřovaly k nepřípustné pravé retroaktivitě, nýbrž k věcné aplikaci uvedených zásad, o jejichž uplatnění před 1. lednem 2014 nelze mít pochyb. V neposlední řadě stěžovatelka namítá extrémní nesoulad mezi skutkov