IV.ÚS 1776/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1776/16 ze dne 13. 12. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti VOP 014, s. r. o., se sídlem Předbranská 415, Uherský Brod, zastoupené Mgr. Michalem Sedlářem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 12. 2. 2016 č. j. 159 EX 03629/13-116 a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 5. 4. 2016 č. j. 11 EXE 755/2013-91, a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k úhradě nákladů exekuce a usnesení okresního soudu, kterým nebylo vyhověno námitkám proti exekučnímu příkazu. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že původní oprávněná podala dne 4. 12. 2013 návrh k provedení exekuce prodejem zástavy, a to nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky pro vymožení pohledávky ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím a nákladů exekuce. V průběhu exekuce došlo ke změně účastníka na straně oprávněné a k návrhu nové oprávněné byla usnesením Okresního soudu v Uherskem Hradišti ze dne 4. 3. 2015 č. j. 11 EXE 755/2013-44, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 5. 11. 2015 č. j. 58 Co 184/2015-74, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí částečně změněno, exekuce zastavena pro vymáhání pohledávky oprávněné s příslušenstvím a nákladů oprávněné v exekučním řízení a ponechaná v běhu pro vymáhání nákladů exekuce soudního exekutora. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí krajského soudu se uvádí, že k zastavení exekuce došlo pro chování povinné, která zastavení exekuce zavinila, a svědčí jí proto i povinnost k náhradě nákladů soudnímu exekutorovi. Soud se vypořádal i s problematikou zastavení exekuce za situace, kdy nebyly uhrazeny náklady exekutora, a je tedy třeba postupovat podle § 55a exekučního řádu. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 5. 11. 2015 nebyla podána ústavní stížnost a z návrhu stěžovatelky ani nevyplývá, že by rozhodnutí přes poskytnuté poučení bylo napadeno dovoláním. Po částečném zastavení exekuce vydal exekutor námitkami napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, které stanovil ve výši 666 092,69 Kč. Výši nákladů odůvodnil zohledněním složitosti a namáhavosti způsobu provedení exekuce ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06. Při výpočtu odměny přihlédl k výši úplaty za postoupení vymáhané pohledávky ve výši 14 250 000 Kč, která je srovnatelná s výší nejnižšího podání podle dražební vyhlášky v částce 14 463 333 Kč, když v době podání návrhu oprávněné na zastavení exekuce se prodej zástavy nacházel ve své třetí pětině (usnesení o ceně nemovitostí). Odměnu exekutor snížil podle uvedené fáze provádění exekuce na tři pětiny, a s ohledem na skutečnost, že dosud neproběhla fáze nejsložitější, tj. samotný prodej a rozvrhové řízení, pak ještě o další třetinu. Okresní soud dospěl k závěru, že exekutor postupoval správně. Ustanovení § 11 odst. 2 exekučního tarifu o snížení odměny exekutora lze totiž aplikovat jen tam, kde dochází k zastavení exekuce zcela a v důsledku toho zanikne pověření exekutora k provedení exekuce. Přestože tedy v exekuci nedošlo k vymožení žádného reálného plnění, nelze bez dalšího uzavřít, že exekutor nemá nárok na odměnu za svou činnost, resp. že má právo pouze na odměnu sníženou jako v případě úplného zastavení exekuce. Takový postup by byl obcházením práva exekutora na odměnu, na niž má zákonný nárok. Exekuce byla zahájena k návrhu oprávněné po právu, jelikož povinná nesplnila řádně a včas svou povinnost vyplývající z exekučního titulu. Až v rámci exekuce došlo mezi novou oprávněnou a povinnou k uzavření dohody o jiném způsobu splnění pohledávky. Podle soudu je třeba takovou dohodu považovat za ekvivalentní situaci, kdy byla pohledávka uhrazena, přičemž k uzavření dohody mezi účastníky došlo i pod tlakem probíhající exekuce. K výpočtu odměny soud uvedl, že odráží složitost, odpovědnost a namáhavost daného typu exekučního řízení. Stěžovatelka má za to, že soudní exekutor nesprávně aplikoval úpravu § 6 exekučního tarifu, neboť na skutkový stav (exekuce byla zastavena; pro oprávněného nebylo a nebude vymoženo žádné plnění) v dané věci dopadá úprava obsažená v § 11 odst. 2 exekučního tarifu, a nikoliv soudním exekutorem aplikované a na zcela jiné situace dopadající ustanovení § 6 exekučního tarifu. Právní názor exekučního soudu považuje stěžovatelka za vnitřně rozporný, nepředvídatelný a překvapivý, který vykazuje znaky zřejmé libovůle. Názor, že dohoda o jiném způsobu plnění pohledávky mimo exekuční řízení je ekvivalentní vymožení plnění, které má ve smyslu § 5 exekučního tarifu být základem pro výpočet odměny soudního exekutora, považuje stěžovatelka za nesprávný. V případě vymožení pohledávky oprávněného v exekuci pohledávka oprávněného zaniká. Při uzavření dohody oprávněného a povinného o odlišné úpravě jejich vzájemných práv a povinností pohledávka nadále trvá a nelze postavit najisto, že v budoucnu skutečně zanikne jejím plněním, popřípadě zda nebude v budoucnu vymožena soudním exekutorem v jiném exekučním řízení. Stěžovatelka namítá, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/06 je exekutor, který nevymohl pohledávku oprávněného ani částečně, avšak uplatňuje nárok na náklady exekuce, jako by skutečně došlo k uspokojení pohledávky oprávněného, nedůvodně zvýhodněn oproti exekutorům, kteří exekuci fakticky provedli, či dlužníka přiměli k dobrovolnému plnění. Stěžovatelka rovněž vyjadřuje přesvědčení, že je dán důvod pro úplné zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a navrhuje odklad výkonu rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby mohlo být zasaženo do ústavně zaručených práv. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavní soud tedy není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany