IV.ÚS 1777/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1777/21 ze dne 31. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 28 Co 771/2021-752, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2020 č. j. 28 Co 377/2020-733 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. října 2020 č. j. 59 C 16/2011-689, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Zdeňka Lžičky a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z připojených příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků napadeným usnesením zamítl námitku místní nepříslušnosti obvodního soudu vznesenou stěžovatelkou jako žalovanou v podání ze dne 18. 9. 2019 a doplněnou při jednání konaném dne 1. 10. 2020 (výrok I.), a dále zamítl námitku místní nepříslušnosti téhož soudu vznesenou vedlejším účastníkem na straně žalované - hlavním městem Prahou rovněž při jednání konaném dne 1. 10. 2020 (výrok II.). Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pro stanovení místní příslušnosti platí zásada tzv. perpetuatio fori, podle které se její podmínky zkoumají pouze ke dni zahájení řízení, byť by později v průběhu řízení došlo k jejich změně. Vzhledem k tomu, že ke dni zahájení řízení byl soudem, který byl místně příslušným k projednání věci, shledal obvodní soud námitky místní nepříslušnosti nedůvodnými a zamítl je. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil obvodnímu soudu, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vychází při určování věcné a místní příslušnosti ze zásady perpetuatio fori, podle níž se příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v době zahájení řízení. Příslušnost soudu založená na počátku řízení se v jeho průběhu nezmění, i když dojde ke změně skutečností, podle nichž se posuzuje místní a věcná příslušnost. Takto určený soud je přitom zákonným soudem (čl. 38 odst. 1 Listiny). Městský soud konstatoval, že v předmětné věci bylo řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků zahájeno u obvodního soudu, a to u pozemků nacházejících se v obvodu působnosti tohoto soudu, řízení tedy bylo zahájeno u soudu, jehož výlučná místní příslušnost podle § 88 písm. b) o. s. ř., byla dána. Posléze došlo k opakovaným změnám žaloby a vedlejší účastník požaduje i jiné pozemky nacházející se mimo obvod působnosti obvodního soudu. Městský soud uzavřel, že v dané věci bylo řízení zahájeno u soudu, jehož výlučná místní příslušnost podle § 88 písm. b) o. s. ř., byla dána, a přes pozdější změny žaloby se jeho příslušnost nemění. Městský soud též upozornil na judikaturu Nejvyššího soudu aprobující závěr o užití zásady perpetuatio fori i v případech, kdy soudem připuštěnou změnou žaloby dojde ke změně příslušnosti věcné, a upozornil na to, že zkoumání podmínky řízení (věcné příslušnosti) je založeno na rigidnějším pravidlu, než v případě zkoumání příslušnosti místní, a proto tím spíše se závěry judikatury prosadí v případech, kdy změnou žaloby připuštěnou soudem dojde ke změně místní příslušnosti soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1224/2020). 4. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala za přípustné podle § 237 o. s. ř., k řešení otázky procesního práva "zda v řízení o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalující oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků se na pozemky nespadající do obvodu působnosti tohoto soudu, které byly uplatněny v průběhu řízení změnou žaloby, použije § 11 odst. 1 věta druhá o. s. ř. (zásada perpetuatio fori), nebo § 88 písm. b) o. s. ř. (pravidlo o výlučné místní příslušnosti soudu)", která má být Nejvyšším soudem posouzena jinak. 5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, neboť není přípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že uvedené usnesení městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoliv v dané věci odchýlit. V posuzované věci je zřejmé, že řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků bylo zahájeno u obvodního soudu, a to u pozemků nacházejících se v obvodu působnosti tamního soudu, což znamená, že řízení bylo zahájeno u soudu, jehož výlučná místní příslušnost podle § 88 písm. b) o. s. ř., byla dána. Takto stanovenou místní příslušnost pak nemohly ovlivnit ani následné změny žaloby, na jejichž základě vedlejší účastník požadoval i jiné pozemky nacházející se mimo obvod působnosti obvodního soudu, neboť v souladu se zásadou perpetuatio fori (trvání soudu) platí, že příslušnost soudu založená na počátku řízení se v jejím průběhu nezmění, ačkoli dojde ke změně skutečností, podle nichž se posuzuje místní a věcná příslušnost. Skutečnost, že vedlejší účastník několikrát změnil své žalobní žádání a domáhá se nyní pozemků situovaných v odlišných katastrálních územích, není natolik mimořádné a vážné povahy, aby odůvodnila výjimku z ústavního požadavku, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zřetel na zásadu perpetuatio fori se vezme i tehdy, dojde-li změnou žaloby, kterou soud připustí, ke změně věcné příslušnosti soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2296/2013). Judikaturní závěry obsažené v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu se prosadí i v případech, kdy změnou žaloby (připuštěnou soudem) dojde ke změně místní příslušnosti soudu. Nadto Nejvyšší soud podotkl, že stěžovatelka neuplatnila námitku místní nepříslušnosti při prvním úkonu, který jí náležel, a proto i s ohledem na § 105 odst. 1 a 4 o. s. ř., bylo namístě ji zamítnout. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy v její věci dospěly k nesprávným zjištěním, zakládajícím místní příslušnost obvodního soudu, v důsledku čehož došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Obecné soudy v předmětné věci svévolně vyložily a aplikovaly § 11 odst. 1 větu druhou o. s. ř. (zásadu perpetuatio fori), a § 88 písm. b) o. s. ř. (pravidlo o výlučné místní příslušnosti soudu), a nerespektovaly kogentní § 88 písm. b) o. s. ř., čímž svoje rozhodnutí zatížily protiústavností (sc. neústavností). 7. Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud dodržuje § 88 písm. b) o. s. ř., při zahájení řízení. Je-li náhradovou žalobou požadováno více náhradních pozemků, platí, že u každého z těchto pozemků se místní příslušnost soudu posuzuje zvlášť - všechny požadované pozemky musí být v obvodu soudu, u kterého byla podána žaloba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4161/2017). Nejvyšší soud však naopak nedodržuje § 88 písm. b) o. s. ř., při změně žaloby. Je-li požadováno více náhradních pozemků až v průběhu řízení změnou žaloby, podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že posouzení místní příslušnosti soudu u těchto nově požadovaných pozemků je vyloučeno - žádný nově požadovaný pozemek nemusí být v obvodu soudu, u kterého byla podána žaloba. Tento rozdíl v judikaturních řešeních výlučné místní příslušnosti soudu při podání žaloby na straně jedné a při změně žaloby na straně druhé (rozdílný pohled na zásadu perpetuatio fori ) není podle stěžovatelky opodstatněný a je protiústavní (sc. neústavní). 8. Stěžovatelka namítá, že zásada perpetuatio fori na pozemky včleňované do řízení změnou žaloby nedopadá. V takové situaci totiž nedochází v průběhu řízení ke změně okolností rozhodných pro určení místní příslušnosti soudu, tedy polohy požadovaných náhradních pozemků (čímž ani není založena možnost přetrvání počátečního stavu těchto okolností a jeho právní relevance pro místní příslušnost soudu po celé řízení), nýbrž ke změně předmětu řízení, jeho rozšíření o další požadované náhradní pozemky, jde tedy o up