IV.ÚS 1779/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1779/23 ze dne 14. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, 2) D. P., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, 3) J. V. a 4) F. H., obou zastoupených JUDr. Pavlem Koskem, advokátem se sídlem Pernštýnská 40, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 3 Tdo 289/2022-5650, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2021, č. j. 10 To 112/2021-5483, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 3. 2021, č. j. 4 T 158/2019-5337, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Podanými ústavními stížnostmi, které splňují předpoklady řízení ve smyslu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše označených rozhodnutí. Ústavní soud proto usnesením ze dne 9. 8. 2023 ústavní stížnosti spojil ke společnému projednání. 2. Z ústavních stížností a z jejich příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") byli pod bodem I. výroku o vině obvinění J. V., F. H. a D. P. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu. J. V. jako ekonomický ředitel a jednatel obchodní společnosti X (dále též jen "společnost") a osobou odpovědnou za danou účetní jednotku a zároveň byl členem představenstva a správní rady obchodní společnosti B (dále jen "společnost B"), a F. H. vystupoval jako obchodní ředitel a jednatel předmětné společnosti (osoba odpovědná za daňový subjekt, zároveň vystupoval jako předseda představenstva a statutární ředitel společnosti B) a D. P. byl vedoucím odbytového oddělení předmětné společnosti (podílel se na řízení společnosti a byl odpovědný za faktickou realizaci prodejů automobilů zahraničním odběratelům). Tohoto zločinu se stěžovatelé dopustili tím, že společně nejméně za zdaňovací období červenec, září, říjen, listopad, prosinec 2014 a leden 2015 po vzájemné dohodě prostřednictvím společnosti A, registrované jako plátce daně z přidané hodnoty ("DPH") s předmětem podnikání mimo jiné v podobě nákupu a prodeje osobních automobilů, v úmyslu zastřít skutečný stav, resp. v úmyslu docílit toho, aby předmětné společnosti byla v rozporu se zákonem č. 235/2004 Sb., zákon o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH") vyměřena nižší DPH než jaká by měla být vyměřena a zaplacena z reálně uskutečněných obchodů (případně neoprávněně vylákána jako výhoda na dani z přidané hodnoty formu nadměrného odpočtu) stěžovatelé J. V. jako ekonomický ředitel a jednatel společnosti A, J. V. s F. H. rozhodli na základě doporučení a po dohodě s D. P. o dodání automobilů z předmětné společnosti do personálně propojené společnosti B, a to postupným prodejem přes další specifikované obchodní společnosti, kdy vznik tohoto dodavatelského řetězce předem projednal a doporučil jednatelům D. P., který dohlížel na samotnou realizaci obchodů. Za uvedeným účelem zkrácení daně z přidané hodnoty nechali výše jmenovaní stěžovatelé do účetnictví předmětné společnosti zavést daňové podklady snižující základ pro výpočet DPH za jednotlivá zdaňovací období. 3. Okresní soud v Trutnově současně výrokem II. napadeného rozsudku uznal vinnou též předmětnou společnost, a to zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ukončeného ve stadiu pokusu, s cílem domoci se vyměření nižší DPH, než jaká měla být vyměřena a zaplacena z reálně uskutečněných obchodů, případně s cílem neoprávněně vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty formou nadměrného odpočtu. 4. Za popsané jednání byli stěžovatelé J. V., F. H. a D. P. shodně odsouzeni podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v částce 300 000 Kč. Předmětná společnost pak byla podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"), a podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu v částce 800 000 Kč. 5. Podaná odvolání J. V., F. H., D. P. a předmětné společnosti byla nyní rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítnuta podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád, dále jen "tr. řád"). Krajský soud zejména zdůraznil, že se danou věcí zabýval opakovaně, když okresní soud původním rozsudkem všechny tehdy obžalované zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Krajský soud však k odvolání státního zástupce uvedený rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Následné řízení před okresním soudem podle krajského soudu netrpělo žádnou procesní vadou, která by znamenala porušení práva na obhajobu stěžovatelů. Okresní soud doplnil dokazování v požadovaném směru a vydal rozsudek, s nímž se krajský soud ztotožnil; výhrady odvolatelů pak podle krajského soudu jen kopírují výhrady, které byly uplatněny již před okresním soudem, když tento se s nimi v odůvodnění rozsudku dostatečně vypořádal. 6. Následná dovolání stěžovatelů pak odmítl nyní rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud. Nejvyšší soud především zdůraznil, že je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, které nevykazují zásadní pochybnosti, přičemž napadené rozhodnutí krajského soudu není zatíženo tvrzenými vadami. Stěžovatelé ostatně uplatnili v převážné většině jen námitky totožné s těmi, které již vypořádaly soudy nižších stupňů v předchozích fázích řízení. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatel D. P. v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zdůrazňuje, že docházelo-li podle obecných soudů k nestandardním obchodním praktikám při prodeji automobilů, pak takový postup nebyl veden cílem zkrácení daně, nýbrž jednalo se o snahu předmětné společnosti obejít praktiky obchodní společnosti Škoda auto a. s. omezující možnost předmětné společnosti dodávat automobily tohoto výrobce, čímž prý docházelo k narušení hospodářské soutěže. Zjednodušeně šlo o to, že aby předmětná společnost mohla osobní automobily dodávat na jí zvolená obchodní teritoria, prodávala vozy nejprve svému obchodnímu partnerovi na Slovensko a obratem je vykoupila a dovezla zpět do České republiky. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by za eventuální krácení daňových povinností ze strany předmětné společnosti měl být jakkoliv odpovědný, když i v odůvodnění kasačního rozhodnutí, kterým krajský soud zrušil předchozí rozhodnutí okresního soudu a jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, soud ve vztahu k trestné činnosti primárně neuváděl jméno stěžovatele jako zaměstnance předmětné společnosti, ale jména stěžovatelů H. a V. Krajský soud prý rovněž nevysvětluje, jak se měl stěžovatel na vykazování nesprávné výše daně podílet. Zásadní vadu stěžovatel D. P. spatřuje též v tom, že se krajský soud již ve svém zrušujícím rozhodnutí údajně odchýlil od skutkového stavu zjištěného okresním soudem, aniž by sám provedl nové dokazování. Ani krajský soud a poté Nejvyšší soud se přitom s touto zásadní námitkou stěžovatele v napadených rozhodnutích nevypořádaly. Krajský soud přitom zjevně změnil hodnocení důkazů (otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu) v neprospěch stěžovatelů, aniž by ovšem sám dokazování prováděl. Obecné soudy porušily údajně i zásadu nullum crimen sine lege, když chybně vyložily pojem daně, neboť eventuální dílčí položky nesprávně snižující daňové povinnosti předmětné společnosti se podle stěžovatele navzájem vyrušily, takže k žádnému zkrácení daně ve skutečnosti nedošlo. 8. Společnost A tvrdí, že Nejvyšší soud porušil její základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ve skutečnosti k žádnému zkrácení daně dojít nemohlo, což vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2022 sp. zn. 2 Afs 9/2021 [rozhodnutí Nejvyššího správního soudu