IV.ÚS 1780/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1780/16 ze dne 11. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, se sídlem Koželská 205, 584 01 Ledeč nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. 7 Tdo 25/2016-32, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 11. 8. 2015 č. j. 13 To 234/2015-140 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. 4. 2015 č. j. 2 T 9/2015-102, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě po provedeném dokazování uznal stěžovatele vinným přečiny přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle ustanovení § 284 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle ustanovení § 284 odst. 2, 3 tr. zákoníku (ad I.) a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad II.). Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti se stěžovatel dopustil tím, že dne 27. 5. 2014 v 18.55 hod. v Havlíčkově Brodě za okolností a způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku způsobil dopravní nehodu, při níž zranil nezl. Petra K. (jedná se o pseudonym) za přečin ublížení na zdraví ukončený ve stadiu pokusu a přečin výtržnictví, jimiž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 5. 2014 č. j. 1 T 125/2014-57, uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř roků za současného vyslovení dohledu, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty konkrétně specifikovaných ve výrokové části rozsudku. Soud dále rozhodl podle ustanovení § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. zákoníku o nárocích poškozených na náhradu škody a podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil celý výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. K odvolání stěžovatele (do výroku o vině skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku pod bodem II. a navazujícím výrokům o trestu a náhradě škody), státního zástupce v neprospěch stěžovatele a poškozeného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o uloženém trestu a nově rozhodl tak, že za přečiny přechovávání psychotropní látky a jedu a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, a dále za pokus přečinu ublížení na zdraví a přečin výtržnictví, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, odsoudil stěžovatele k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s dohledem, uložil mu trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu tří let a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ve výroku rozsudku konkrétně uvedených. V ostatních výrocích ponechal odvolací soud napadený rozsudek beze změn; odvolání stěžovatele a poškozeného krajský soud zamítl jako nedůvodná. Dovolání stěžovatele opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na svoji obhajobu v trestním řízení, tvrdil, že dopravní nehodu nezpůsobil a vytkl obecným soudům, že nevyhověly jeho návrhu na ustanovení znalce z oboru dopravy za účelem zjištění příčin dopravní nehody. Podle jeho názoru svědecké výpovědi neposkytovaly dostatek argumentů pro kvalifikovaný závěr o skutkových okolnostech a spoluúčasti poškozeného na nehodě, byly poznamenány vnitřními rozpory a neshodovaly se s výpovědí stěžovatele. Stěžovatel proto sám zadal zpracování znaleckého posudku znalci Ing. Milanu Langrovi. Znalec ve znaleckém posudku na základě technických simulací vyvrátil tvrzení svědků a přisvědčil procesní obraně stěžovatele o tom, že příčinou nehody bylo vyjetí cyklisty do protisměru v krátké vzdálenosti před motocyklem. Neprovedení znaleckého posudku soudem prvního stupně stěžovatel označil za opomenutý důkaz představující nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí a porušení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že se odmítl zabývat znaleckým posudkem Ing. M. Langra a o dovolání meritorně nerozhodl. Stěžovatel petitorně žádal zrušení rozhodnutí soudů prvních dvou stupňů, zatímco rozhodnutí o posledním procesním prostředku (tedy usnesení dovolacího soudu) v petitu zcela opomněl. Z obsahu ústavní stížnosti je však nepochybné, čeho se týká a k čemu směřuje, tedy že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti všem rozhodnutím v předmětné trestní věci, která také k ústavní stížnosti připojil. Z toho důvodu se Ústavní soud rozhodl neposuzovat ústavní stížnost striktně formalisticky a připustil ji k projednání (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004 č. 57567/00). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a tresu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé. V projednávané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§ 89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. řádu), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces), případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho trestní větvi. Pokud jde o dokazování, hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, či zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). V projednávané věci Ústavní soud takové pochybení neshledal. Okresní soud v Havlíčkově Brodě založil svá skutková zjištění na provedených důkazech popsaných a hodnocených tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů následně vyvodil. Správnost postupu okresního soudu a jeho závěrů potvrdil i odvolací soud, který shodně se soudem prvního stupně považoval za nadbytečné opatřovat dal