IV.ÚS 1782/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1782/24 ze dne 19. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Radkem Šmerdou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 sp. zn. 9 To 95/2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a M. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2024 sp. zn. 2 T 168/2023 uznal obžalovaného M. T. (dále jen "vedlejší účastník") vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za tento přečin mu uložil peněžitý trest v celkové výměře 12 500 Kč, a stěžovatele podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázal se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného přečinu se vedlejší účastník podle závěrů obvodního soudu dopustil tím, že při procházce se psem rasy španělský mastin, bez kynologického výcviku, nechal psa volně pohybovat bez vodítka a náhubku, a když se blížil k Z. B. (stěžovatelově manželce), která šla proti němu po opačné straně ulice se psy rasy jorkšírský teriér a border kolie, nerespektoval její opakované výzvy, aby si svého psa dal na vodítko, načež pes venčený vedlejším účastníkem zaútočil na border kolii, kterou několikrát pokousal na zádech i trupu, v důsledku čehož byla napadenému psovi způsobena krvácející poranění a pohmoždění, která si vyžádala ošetření a další léčbu u veterinárního lékaře. Tímto jednáním vedlejší účastník způsobil stěžovateli coby vlastníkovi border kolie škodu spočívající v nákladech na ošetření ve výši 46 671 Kč. 3. Na základě odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řízení zrušil rozsudek obvodního soudu a podle § 226 písm. b) trestního řádu vedlejšího účastníka zprostil návrhu na potrestání pro výše vymezený skutek, neboť tento skutek není trestným činem. Městský soud týmž rozsudkem podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele proti adheznímu výroku zamítl a podle § 229 odst. 3 trestního řádu jej odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že městský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, jakož i právo na ústnost a bezprostřednost jednání. Podle stěžovatele městský soud porušil § 263 odst. 7 trestního řádu, neboť sám a odlišně od obvodního soudu hodnotil důkazy, které neprovedl při veřejném zasedání, a to zejména výslech svědkyně Z. B., který hodnotil v rozporu s tím, co z něj skutečně vyplynulo. Městský soud tudíž nerespektoval ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 84/09 (N 184/54 SbNU 287) a ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 541/21 (N 186/108 SbNU 255). Městský soud - při flagrantním rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními - dovodil, že se pes vedlejšího účastníka chtěl toliko na psy, které venčila manželka stěžovatele, podívat a "očuchat je". Podle stěžovatele se však pes vedlejšího účastníka "stavěl do bojové pozice". Stěžovatel označuje za nesprávné závěry, podle kterých důvodem opakované výzvy jeho manželky adresované vedlejšímu účastníkovi, aby svého psa připnul na vodítko, byla skutečnost, že se psa bála, nikoli nebezpečné (nestandardní) chování psa, jakož i to, že útokem zareagovala jako první border kolie. Městský soud tedy nepodloženě dovodil, že vedlejší účastník vzhledem k dosavadnímu chování svého psa a okolnostem dané situace důvodně předpokládal, že jeho pes na psa stěžovatele nezaútočí, a tedy nemohl zabránit samotnému napadení. 5. Městský soud, vytýká dále stěžovatel, vůbec nevěnoval pozornost sdělení vedlejšího účastníka, že pes byl před tím, než se ho ujala jeho současná majitelka, určitou dobu v nepříznivých podmínkách - bez majitele, bez přístřešku a nebyl psychicky úplně v pořádku. Rovněž sám vedlejší účastník potvrdil, že bylo jeho psu nejspíš v minulosti ubližováno. Vedlejší účastník se zvířaty pracoval pravidelně, a tedy mohl včas rozeznat existující riziko. Městský soud vycházel toliko z protokolu z hlavního líčení, který však nemůže zachytit emoce osob, které vypovídaly, a nevěnoval odpovídající pozornost hodnověrnosti vedlejšího účastníka ani manželky stěžovatele, která neměla důvod při hlavním líčení neuvádět celou pravdu, proto její výpověď musí mít vyšší váhu. 6. Stěžovatel dovozuje, že postup městského soudu jej zbavil možnosti uplatnit opravný prostředek v trestním řízení, protože nejvyšší státní zástupce dovolání - přes jeho podnět - nepodal. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel formuluje argumenty ve prospěch závěru, že došlo k porušení jeho práva na účinné vyšetřování. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), podle kterého ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. Stěžovatel připomíná též rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 20. 10. 2016 ve věci Muršič v. Chorvatsko, stížnost č. 7334/13. 8. Podle stěžovatele došlo nejen k zásahu do jeho majetkových práv chráněných čl. 11 odst. 1 Listiny, ale též do práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť společně s manželkou považují svého psa za člena rodiny a mají k němu silnou citovou vazbu. Jejich border kolie byla téměř usmrcena a skutečně trpěla, což umocňovalo psychickou újmu stěžovatele. Podle stěžovatele má věc společenský přesah, neboť je nežádoucí, aby majitel psa, který na ulici napadne jiného psa, zůstal bez trestní odpovědnosti s odůvodněním, že samotné napadení nemohl předpokládat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému rozsudku městského soudu takový prostředek (dovolání) jako poškozený neměl k dispozici [srov. nálezy ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20 (N 195/102 SbNU 226), bod 22., či ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 443/23, bod 13., rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 11. Jak bylo uvedeno, stěžovatel napadá rozsudek městského soudu, jímž byl vedlejší účastník zproštěn návrhu na potrestání, přičemž porušení svých práv spatřuje zejména ve způsobu, jakým tento soud hodnotil důkazy provedené v trestní věci, v níž vystupoval jako poškozený. 12. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda a za jakých podmínek může zproštění návrhu na potrestání vést k porušení základních práv a svobod osoby, jež měla být poškozena jednáním, pro které byl tento návrh podán. Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že stát se formulací ústavních ustanovení o základních právech a svobodách zavázal nejen k tomu, že je svou činností sám nebude porušovat (tzv. negativní status) a že do této chráněné ob