IV.ÚS 1783/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 N 64/69 SbNU 197 K povinnosti respektovat při výkladu smluv princip autonomie vůle smluvních stran   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. Marcely Kábrtové a 2. Ing. Pavla Kábrta, obou zastoupených JUDr. Vítězslavem Menšíkem, advokátem, se sídlem Riegrovo nám. 914, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011 č. j. 33 Cdo 3352/2010-252, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. dubna 2010 č. j. 22 Co 116/2006-232 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009 č. j. 33 Cdo 1675/2007-207, jimiž bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelů o jejich žalobě na zaplacení částky 1 200 000 Kč na základě dohod s jejich synem týkajících se zajištění bytových potřeb jeho a jejich nezletilé dcery, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a vedlejších účastníků 1. Moniky Kábrtové, zastoupené JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou, se sídlem Karla IV. 502, Hradec Králové, a 2. nezletilých Anety Kábrtové a Matěje Kábrta, obou zastoupených veřejným ochráncem práv jako opatrovníkem. I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011 č. j. 33 Cdo 3352/2010-252 a výrok II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. dubna 2010 č. j. 22 Co 116/2006-232 se ruší, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. II. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Z důvodů v ústavní stížnosti vyložených brojili stěžovatelé proti shora označeným soudním rozhodnutím. Konkrétně stěžovatelé obecným soudům vytkli, že si při posuzování smluv uzavřených mezi nimi a jejich synem počínaly zcela formalisticky, nerespektovaly obsah projevů vůle účastníků smluvních vztahů a zcela v rozporu s principy soukromého práva i s judikaturou Ústavního soudu dospěly k závěru o neplatnosti těchto smluv. 2. Stěžovatelé brojili zejména proti závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009 č. j. 33 Cdo 1675/2007-207 (jímž byl posléze odvolací soud vázán), podle nichž je smlouvu z roku 1998 třeba považovat za smlouvu o smlouvě budoucí a smlouvu z roku 2002 pak za příslib daru, na základě čehož pak obě smlouvy byly posouzeny jako neplatné pro nedostatek písemné formy. 3. Dle stěžovatelů tento výklad popírající jednoznačně projevenou vůli účastníků smluvního vztahu porušuje jejich ústavní práva zakotvená v ustanoveních čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. 5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 10. 8. 2011 navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, případně odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Argumentace stěžovatelů byla podle Nejvyššího soudu založena toliko na rozdílném názoru na interpretaci jednoduchého práva, přičemž sama tato skutečnost nemůže založit porušení jejich ústavních práv. 6. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 21. 7. 2011, přičemž zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 7. Za vedlejší účastníky - nezletilé Anetu Kábrtovou a Matěje Kábrta - se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 12. 4. 2012 Ústavním soudem ustanovený opatrovník - veřejný ochránce práv. Veřejný ochránce práv uvedl, že odůvodnění ústavní stížnosti se opírá toliko o odlišný pohled stěžovatelů na interpretaci podústavního práva. Obecné soudy nejenže dle veřejného ochránce práv rozhodly ústavně konformně, nýbrž i věcně správně. Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. 8. Vedlejší účastnice Monika Kábrtová ve svém vyjádření ze dne 20. 4. 2012 předložila týž návrh. Uvedla, že stěžovatelé v průběhu řízení opakovaně měnili svá tvrzení a že se jim nepodařilo prokázat, že by jejich zemřelý syn vůči nim měl nějaké závazky. V tomto kontextu je dle vedlejší účastnice nutno ústavní stížnost vnímat jako pouhou polemiku s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů. III. 9. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 18 C 292/2004, z něhož zjistil následující. 10. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. listopadu 2005 č. j. 18 C 292/2004-128 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali, aby jim vedlejší účastníci společně a nerozdílně zaplatili částku 1 200 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 7. 2004 do zaplacení. 11. Okresní soud v Pardubicích vyšel z následujícího skutkového stavu. Pavel Kábrt, syn stěžovatelů, koupil na základě smlouvy ze dne 23. 3. 1998 dvě bytové jednotky včetně odpovídajících spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a dvě garáže, přičemž na jejich zakoupení použil nejen prostředky z úvěru ze svého stavebního spoření, nýbrž i prostředky z úvěrů stěžovatelů a jejich dcery. V souvislosti s tím bylo mezi stěžovateli a Pavlem Kábrtem dohodnuto, že v okamžiku, kdy dcera stěžovatelů dosáhne zletilosti, na ni převede "menší byt" (dále i jen "první dohoda"). Tři z poskytnutých úvěrů spláceli stěžovatelé a jeden z nich splácel od srpna 2001 Pavel Kábrt. Po svatbě Pavla Kábrta s vedlejší účastnicí došlo mezi ním a stěžovateli k uzavření další dohody, podle níž si měl oba byty ponechat a vrátit jim do 30. 6. 2004 částku 1 200 000 Kč, aby mohli zajistit bydlení pro svou dceru (dále i jen "druhá dohoda"). Ještě před splatností posléze uvedeného závazku Pavel Kábrt zemřel. 12. Okresní soud v Pardubicích za tohoto skutkového stavu dospěl k závěru, že mezi stěžovateli a Pavlem Kábrtem byla nejprve uzavřena nepojmenovaná smlouva podle § 51 občanského zákoníku se znaky smlouvy ve prospěch třetího (dcery stěžovatelů). Konstatoval však, že tato smlouva byla neplatná pro absenci schválení opatrovnickým soudem i pro nedostatek písemné formy (neboť nepřímým předmětem smlouvy měla být bytová jednotka). Proto nároky z tohoto smluvního vztahu podřadil pod ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku, neboť se jednalo o plnění na základě neplatného právního úkonu. Druhou dohodu mezi stěžovateli a Pavlem Kábrtem pak Okresní soud v Pardubicích posoudil jako privativní novaci podle § 570 občanského zákoníku. I tuto dohodu však s ohledem na nedostatek písemné formy (ustanovení § 570 odst. 2 občanského zákoníku) označil za neplatnou. 13. Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích se stěžovatelé odvolali. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. listopadu 2006 č. j. 22 Co 116/2006-162, poté, co nejprve připustil změnu žaloby, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil každému z žalovaných zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 1. 7. 2004 do zaplacení. Na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně dospěl soud odvolací k závěru, že druhá dohoda mezi stěžovateli a Pavlem Kábrtem nebyla privativní novací, nýbrž zcela novým závazkovým vztahem, který ke své platnosti nevyžadoval písemnou formu a jímž stěžovatelé zamýšleli spravedlivě uspořádat bytové potřeby svých dětí. Na základě této platné dohody měl dle odvolacího soudu Pavel Kábrt povinnost zaplatit stěžovatelům do 30. 6. 2004 částku 1 200 000 Kč, přičemž v důsledku jeho úmrtí za tento závazek odpovídali vedlejší účastníci jako dědicové podle § 470 občanského zákoníku. 14. Proti tomuto rozsudku podali vedlejší účastníci dovolání, jemuž Nejvyšší soud vyhověl a rozsudkem ze dne 30. října 2009 č. j. 33 Cdo 1675/2007-207 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 15. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že první dohoda mezi stěžovateli a Pavlem Kábrtem odpovídala svou povahou darovací smlouvě, neboť poskytnutí finančních prostředků neodpovídal žádný závazek na straně Pavla Kábrta (závazek převést v okamžiku zletilosti dcery stěžovatelů "menší" bytovou jednotku byl dle názoru Nejvyššího soudu neurčitý a nadto od darovací smlouvy oddělitelný). Obecně by tento závazek bylo možno považovat za smlouvu o smlouvě budoucí, která by však pro nedostatek písemné formy byla neplatná. 16. Druhou dohodu z roku 2002 pak Nejvyšší soud označil za nový závazkový právní vztah, jehož podstatou však nebylo vrácení dříve darovaných finančních prostředků, nýbrž příslib daru, vycházející z morálního a právně nevynutitelného závazku vůči stěžovatelům a jejich dceři. I tento příslib daru však podle Nejvyššího soudu ke své platnosti vyžadoval písemnou formu. Jelikož však písemná forma dodržena nebyla, označil Nejvyšší soud i druhou dohodu za neplatnou. 17. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, vázán rozsudkem dovolacího soudu, následně nap