IV.ÚS 1783/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1783/21 ze dne 27. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. dubna 2021 č. j. 9 To 135/2021-558 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. března 2021 č. j. 5 T 11/2021-489, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip presumpce neviny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Okresní soud zjistil, že na stěžovatele byla podána obžaloba, kterou je mu kladeno za vinu spáchání pokračujícího přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, kterých se měl dopustit v době a způsobem popsaným v podané obžalobě. Stěžovatel okresnímu soudu doručil žádost o bezplatnou obhajobu, v níž uvedl, že není schopen v současné době náklady obhajoby hradit sám. Před vzetím do vazby pracoval jako tesař, ale nemá ani zřízen bankovní účet. Zamítnutí návrhu okresní soud odůvodnil závěrem, že stěžovatel dostatečně neosvědčil ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), že nemá dostatek prostředků, aby si náklady obhajoby hradil sám, a tedy že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Stěžovatel sice podle okresního soudu tvrdil mimo jiné ve svém čestném prohlášení, že je nemajetný, na druhou stranu sám u hlavního líčení uvedl, že před vzetím do vazby byl zaměstnán jako tesař a pobíral mzdu ve výši 40 až 50 000 Kč měsíčně. Tuto práci nevykonával v zimních měsících pro nedostatek zakázek; ani po tuto dobu však nepobíral žádné dávky ze sociálního systému. Po odečtení běžných výdajů na potřeby domácnosti stěžovatel podle svého tvrzení dokázal ušetřit 5 až 10 000 Kč měsíčně. Stěžovatel dále u hlavního líčení uvedl, že před prací tesaře vlastnil agenturu na vymáhání pohledávek, a to přibližně po dobu osmi až devíti let. Z této činnosti stěžovateli podle jeho vlastního tvrzení plynul příjem 50 až 70 000 Kč měsíčně. Přesto stěžovatel tvrdil, že nemá bankovní účet ani úspory, což ale podle okresního soudu s ohledem na výše uvedené okolnosti přesvědčivě nedoložil. Sám stěžovatel také u hlavního líčení uvedl, že je zdráv, nemá žádná zdravotní omezení, která by mu bránila ve výkonu jakéhokoliv zaměstnání. Za této situace okresní soud tedy neshledal důvod, který by stěžovateli bránil nést náklady obhajoby, byť třebas k okamžiku rozhodování soudu formou splátek. 3. Následnou stěžovatelovu stížnost podanou podle § 141 a násl. trestního řádu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Okresní soud měl podle krajského soudu dostatek důkazů, na jejichž základě nevyhověl stěžovatelově žádosti o bezplatnou obhajobu. V odůvodnění svého usnesení okresní soud odpovídajícím způsobem vyložil, jakými úvahami se řídil a k jakým závěrům dospěl, a krajský soud se s jeho argumenty ztotožnil. Z dlouhodobých výdělkových poměrů stěžovatele je možné i podle krajského soudu uzavřít, že tyto byly nadprůměrné a nelze dospět k závěru o jeho špatné finanční situaci, která by mu neumožňovala ani do budoucna hradit náklady vzniklé v souvislosti s jeho obhajobou. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel je přesvědčen, že jediným kritériem pro přiznání nebo nepřiznání práva na bezplatnou obhajobu je aktuální nemajetnost obžalovaného v době podání žádosti. Stanovil-li okresní soud stěžovateli jako obžalovanému pro přiznání bezplatné obhajoby například podmínku nemožnosti v budoucnu pracovat, aniž by pro takové kritérium ovšem byla opora v zákoně, porušil tím stěžovatelovo právo na soudní ochranu a na bezplatnou pomoc obhájce. Úvahy obecných soudů také podle stěžovatele vedou k nesprávnému závěru, že nárok na bezplatnou obhajobu (obhajobu za sníženou odměnu) lze přiznat jen osobám, které před vznikem potřeby právního zastoupení žily ekonomicky odpovědným způsobem života a toliko jejich příjmy jim nedovolily vytvořit úspory. Takový výklad však podle stěžovatele odporuje například nálezu ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud, mimo jiné, uvedl, že stanoví-li obecné soudy pro přiznání bezplatné obhajoby podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře a jejich plnění je založeno pouze na hypotetickém závěru o budoucí příjmech, popřípadě na doposud neprokázané trestné činnosti obviněného, poruší tím právo obviněného na soudní ochranu a na bezplatnou právní pomoc. Nepřiznání nároku na právní pomoc není možné podle stěžovatele odůvodňovat ani úvahou, že nebýt páchané trestné činností, která je v rozporu s dobrými mravy, nemusel by obviněný vynakládat prostředky na svoji obhajobu (na podporu tohoto svého závěru stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2011 sp. zn. 11 Tz 49/2011). Nadto stěžovatel upozorňuje, že v jiných trestních řízeních, kde je rovněž posuzována jím páchaná trestná činnost, mu byl nárok na bezplatnou obhajobu přiznán, přičemž obecné soudy o těchto žádostech stěžovatele na bezplatnou obhajobu rozhodovaly ve shodném časovém období. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 7. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení a je zaručeno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je § 33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12). Úmluva podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě nákladů na právní p