IV.ÚS 1787/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1787/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Pavla Gregůrka a Mileny Gregůrkové, zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021 č. j. 24 Cdo 2235/2020-100, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2020 č. j. 30 Co 111/2020-71 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2019 č. j. 15 C 54/2017-46, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 7. 2021 a doplněna podáním ze dne 12. 7. 2021, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 až 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Rozhodnutím Městského úřadu Otrokovice (dále jen "stavební úřad") ze dne 4. 12. 2003 č. 349/2003, č. j. SÚ/1860/2002/18873/2002/OŠK, jež bylo částečně změněno, co do výše náhrady za vyvlastnění však potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 12. 3. 2004 č. j. KUZL 178/04 ÚP-Do, bylo rozhodnuto o vyvlastnění dvou pozemků nacházejících se v k. ú. Otrokovice ve vlastnictví stěžovatelů za náhradu ve výši 1 482 000 Kč. Uvedená částka byla dne 7. 4. 2004 připsána na účet stěžovatelů. Dne 22. 3. 2004 stěžovatelé podali žalobu podle části páté občanského soudního řádu, kterou se domáhali, aby jim soud přiznal náhradu za vyvlastnění ve výši obvyklé ceny vyvlastňovaných pozemků. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2013 č. j. 35 C 28/2008-350 byla náhrada za vyvlastnění stanovena ve výši 11 139 700 Kč a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí stavebního úřadu. Uvedený rozsudek byl posléze změněn rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 10. 2013 č. j. 1 Co 210/2013-390 tak, že se žaloba zamítá, a následně podané dovolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 79/2014-442 odmítnuto. Poslední dvě soudní rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14 (N 124/77 SbNU 899). Ve věci tak znovu rozhodoval vrchní soud, který svým rozsudkem ze dne 23. 3. 2016 č. j. 1 Co 210/2013-502 potvrdil rozsudek krajského soudu. Dne 25. 4. 2016 byla stěžovatelům vyplacena zbylá část náhrady ve výši 9 657 700 Kč. 3. Dne 16. 1. 2017 požádali stěžovatelé Ředitelství silnic a dálnic ČR o odškodnění za opožděně vyplacenou náhradu za vyvlastnění pozemků a stejná žádost byla adresována i Ministerstvu dopravy. Stěžovatelé poukazovali na to, že v mezidobí, než jim byla vyplacena zbylá část náhrady, peníze ztrácely na hodnotě. Požadovali proto zaplacení jednak částky 2 250 244 Kč s příslušenstvím, o níž se v důsledku inflace (celkem ve výši 22,3 %) snížila hodnota částky 9 657 700 Kč v období mezi lety 2005 a 2015, jednak částky 2 328 431 Kč odpovídající úroku z prodlení z částky 9 657 700 Kč za dobu od 8. 4. 2004 do 24. 4. 2016. Nárok na zaplacení těchto částek měl stěžovatelům vzniknout na základě čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a podpůrně též na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Protože vedlejší účastnice žádosti o zaplacení uvedených částek nevyhověla, stěžovatelé se jich domáhali žalobou. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 12. 2019 č. j. 15 C 54/2017-46, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 4. 2020 č. j. 30 Co 111/2020-71, byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 24 Cdo 2235/2020-100 bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku městského soudu. 4. Nejvyšší soud uvedl, že z § 10, § 24 odst. 4 písm. a) a § 25 odst. 3 a 4 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a § 250j občanského soudního řádu nevyplývá právo požadovat úroky z prodlení z částky, o kterou soud navýší náhradu za vyvlastnění stanovenou správním orgánem za dobu uplynuvší od rozhodnutí správního orgánu do rozhodnutí soudu, kterým je rozhodnutí správního orgánu nahrazeno. V uvedeném období se vyvlastnitel nedostává do prodlení, jelikož povinnost vyplatit navýšení původně přiznané náhrady má teprve ve lhůtě určené v soudním rozhodnutí, kterým je o výši náhrady rozhodnuto. Právo na úroky z prodlení by vznikalo, pokud by vyvlastnitel ve lhůtě k tomu určené nevyplatil náhradu za vyvlastnění, která již byla správním orgánem nebo soudem přiznána. Už vůbec pak z právní úpravy nevyplývá právo na dorovnání inflace jako samostatný nárok či příslušenství náhrady, které by bylo uplatnitelné po skončení řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění. 5. Jak dále uvedl Nejvyšší soud, z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že při vyvlastnění mohou nastat okolnosti, v jejichž důsledku není dodržena "spravedlivá rovnováha" mezi naléhavými důvody obecného zájmu a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce a vlastníci vyvlastňované věci tak musí nést nepřiměřenou zátěž. Tak tomu může být např. při existenci rozdílu mezi hodnotou náhrady za vyvlastnění ke dni podání žaloby k soudu a její hodnotou v okamžiku jejího skutečného vyplacení, který byl způsoben neexistencí úroků z prodlení při současně vysoké míře inflace (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 7. 2010 ve věci stížnosti č. 40349/05 Yetiş a ostatní proti Turecku, body 56 a 58). Podmínka přiměřené a dostačující nápravy je naopak splněna, dostane-li se vyvlastňovanému přiměřené náhrady odpovídající tržní hodnotě (obvyklé ceně) nemovitosti v době vyvlastnění, jestliže taková náhrada zohledňuje i další okolnosti snižující reálnou hodnotu náhrady, např. uplynutí značného časového období (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 4. 2015 ve věci stížnosti 22432/03 Chinnici proti Itálii, č. 2). Právě v takové situaci musí být výchozí částka navýšena o zákonný úrok z prodlení a upravena o míru inflace (mutatis mutandis rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 7. 1997 ve věci stížnosti č. 19263/92 Akkuş proti Turecku, bod 29, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 9. 1998 ve věci stížnosti č. 19639/92 Aka proti Turecku, bod 48, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci stížnosti č. 36813/97 Scordino proti Itálii, č. 1, bod 258). Nejvyšší soud ovšem dodal, že z uvedené judikatury nevyplývá, že by výše zmíněné nároky měly být samostatně uplatnitelné po skončení řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění. Stejně tak z ní nelze dovodit požadavek, aby následně, ve zcela jiném soudním řízení, mohlo být věcně přezkoumáváno, zda soudním rozhodnutím, kterým byla konečným způsobem vyřešena náhrada za vyvlastnění, byly vyvlastňované osoby nuceny nést nepřiměřenou zátěž. 6. Ve věci stěžovatelů nevznikla nepřiměřená zátěž vyvlastňovaných osob až v důsledku kombinace skutečností nastalých po vydání soudního rozhodnutí, kterým byla stanovena náhrada za vyvlastnění (nešlo např. o situaci, kdy se vyvlastnitel dostane do prodlení nevyplacením náhrady v soudem určené lhůtě a úrok z prodlení je výrazně nižší než míra inflace, srov. již zmíněné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva Akkuş proti Turecku nebo Aka proti Turecku). Ve věci Yetiş a ostatní proti Turecku byly požadavky na dorovnání inflace a na úroky od okamžiku vyvlastnění vzneseny ještě během soudního řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění. Nyní však stěžovatelé podle názoru Nejvyššího soudu fakticky usilovali o zvýšení této náhrady (uplatněním nároků, které považují za samostatné) až poté, co se soudní rozhodnutí o stanovení náhrady stalo konečným, aniž by proti tomuto rozhodnutí uplatnili dostupné opravné prostředky. 7. Posuzování toho, zda byli stěžovatelé v řízení o