IV.ÚS 1789/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1789/19 ze dne 9. 7. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Petrem Svítkem, advokátem, sídlem Krakonošovo náměstí 74, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019 sp. zn. 7 Tdo 54/2019, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. srpna 2018 č. j. 10 To 130/2018-851 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. března 2018 č. j. 2 T 55/2016-784, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že s dalšími dvěma odsouzenými po vzájemné dohodě uzavřeli jménem společnosti, za níž jednal stěžovatel, smlouvu s poškozenou bankou. Na jejím základě byl klientovi banky povolen debet ve výši 500 000 Kč a zřízení služební kreditní karty na limit čerpání ve výši 200 000 Kč. Toto odsouzení učinili, aniž by banku informovali o chystaném převodu společnosti a zamlčeli tak podstatné informace ohrožující řádné plnění závazků ze smlouvy. Následně došlo k převodu společnosti a vybrání finančních prostředků ve výši nejméně 692 409 Kč, které následně odsouzení užili pro osobní účely. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a k peněžitému trestu ve výši 300 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě částečných doznání dvou dalších odsouzených, výpovědí svědků, popisujících zejména okolnosti pohybu finančních prostředků a listinných důkazů. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ve skutkových závěrech se odvolací soud plně ztotožnil s hodnocením nalézacího soudu. Stěžovatele usvědčili dle krajského soudu zejména oba další odsouzení, jakož i další listinné důkazy. Stěžovatelův podvodný úmysl je pak dle odvolacího soudu patrný z širších okolností případu (načasování smlouvy s bankou, výběrem prostředků, prodejem obchodního podílu a způsobem získání prostředků). 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dovolací námitky směřují dle něj výhradně proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, a tedy nespadají pod žádný dovolací důvod. V hodnocení soudů nižších stupňů není přítomen žádný nepřípustný rozpor. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a závěry rozhodujících soudů. Dle stěžovatele nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu. Stěžovatel popírá svůj úmysl spáchat trestný čin. Soudy vycházely především z výpovědí spoluobžalovaných, avšak tyto výpovědi deformovaly a nezohlednily, že oba se vyjadřovaly ke skutku, jak byl popsán v obžalobě a nikoliv v podobě, v jakém je popsán v odsuzujících rozhodnutích. Z těchto výpovědí jednoznačně vyplývá, že obžalovaní informovali poškozenou banku o převodu společnosti. Právě tato skutečnost se později stala součástí tzv. skutkové věty. Při vznesení této otázky pak spoluobžalovaní neinformování banky popřeli. Výpovědi obou přitom soudy hodnotí jako věrohodné. Zároveň soudy nijak neprokázaly existenci dohody mezi jednotlivými obžalovanými. O úmyslném jednání stěžovatele tak nesvědčí žádný důkaz a stěžovatelova obhajoba nebyla v řízení vyvrácena. Zástupce údajně poškozené banky pak vypovídal před soudem o okolnostech, kterým nebyl osobně přítomen. Rozpory v jeho výpovědích pak činí jeho výpověď nevěrohodnou. Jde-li o nesdělení nějakých okolností bance, pak stěžovateli (jakož i jiným klientům banky) není známo, jaké skutečnosti by měl bance oznámit. V řízení vyplynulo, že to neví ani zaměstnanci banky. Navíc stěžovatel žádnou takovou povinnost mít nemohl, neboť nevystupoval za společnost s bankou jednající. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. 6. Zde Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel výslovně nenavrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, Praha: ASPI, 2004, č. 3, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou (srov. zejména str. 4 a 5 usnesení odvolacího soudu). Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry