IV.ÚS 179/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 179/18 ze dne 31. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vojtěcha Jaroše, soudního exekutora, Exekutorský úřad Znojmo, sídlem Rooseveltova 2, Znojmo, zastoupeného Mgr. Lukášem Míšou, advokátem, sídlem Martinkova 854/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017 č. j. 20 Cdo 3422/2017-740 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2017 č. j. 20 Co 281/2015-557, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1. Zuckerhandelsunion Gesellschaft mit beschränkter Haftung, sídlem Schlesische Strasse 38, Berlín, Spolková republika Německo, a 2. NELI S.P.A., a. s., sídlem Na Hraničkách 589/34, Vyškov, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi (resp. napadeným usnesením Nejvyššího soudu) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnické právo podle čl. 11 Listiny a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově byl ze dne 9. 2. 2015 č. j. 10 EXE 1107/2013-150 ve spojení s opravným usnesením ze dne 9. 3. 2015 č. j. 10 EXE 1107/2013-156 (mj.) zamítnut návrh 2. vedlejší účastnice (jako povinné) na zastavení exekuce, jež byla nařízena, a to na základě tří rozhodčích nálezů vydaných komisí rozhodců Sdružení pro rafinovaný cukr v Londýně, usneseními téhož soudu ze dne 10. 10. 2014 č. j. 10 EXE 1107/2013-117, 10 EXE 1108/2013-122 a 10 EXE 1109/2013-94 k vymožení pohledávek 1. vedlejší účastnice (jako oprávněné). 3. Proti tomuto rozhodnutí podala 2. vedlejší účastnice odvolání, načež je Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil tak, že se exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavuje (výrok I), a dále rozhodl, že se stěžovateli (jako soudnímu exekutorovi) nepřiznává právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III). Krajský soud dospěl k závěru, že exekuční titul - cizí rozhodčí nález vydaný v majetkové věci, u kterého se provádí "neformální uznání", lze vykonat pouze soudně, nikoliv tedy v exekučním řízení [§ 16 odst. 1 a 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, § 37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu]. Jde-li o náklady exekuce, krajský soud neshledal, že by zastavení exekuce "procesně" zavinila některá z vedlejších účastnic řízení, a proto stěžovateli jejich náhradu nepřiznal s tím, že jde o riziko, které musí soudní exekutor s ohledem na své v podstatě monopolní postavení při provádění exekucí nést. 4. Toto usnesení krajského soudu napadl stěžovatel ve výroku I a II dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Směřovalo-li stěžovatelovo dovolání proti výroku I usnesení krajského soudu, Nejvyšší soud shledal, že bylo podáno neoprávněnou osobou, neboť soudní exekutor není v odpovídající části účastníkem exekučního řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 36 exekučního řádu). Jde-li o náklady exekuce, Nejvyšší soud se s názorem krajského soudu ztotožnil. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že jeho dovolání proti výroku o zastavení exekuce odmítl, aniž by reagoval na jeho argumentaci, že "kvalita posouzení důvodů pro zastavení exekučního řízení" přímo zasahuje do majetkových práv soudního exekutora, do jeho legitimního očekávání, přičemž pominul odkaz na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2008 sp. zn. 7 Co 923/2008. Takový postup dle stěžovatele neodpovídá požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Jde-li o otázku samotného zastavení exekuce, tou se sice Nejvyšší soud zabýval, a to na základě dovolání podaného 1. vedlejší účastnicí, ale jeho závěry jsou dle stěžovatele nesprávné, a to z důvodů podrobně vyložených v ústavní stížnosti. Vzhledem k těmto pochybením má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. 6. Porušení práva na ochranu vlastnictví pak stěžovatel vyvodil z toho, že s ohledem na § 90 odst. 1, § 92 exekučního řádu a § 11 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2009 zn. I. ÚS 3150/08 a nález ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) nelze dospět k závěru, že by soudnímu exekutorovi odměna nenáležela, naopak ten prý nenese vždy neomezenou odpovědnost za zastavení exekuce, a má mít proto právo na náhradu jejích nákladů. V této souvislosti stěžovatel argumentuje, že nijak nepochybil, když v mezích zákona vykonával pravomoc státem na něj přenesenou, a že ani nemohl jednat jinak. Dle stěžovatele je nezákonné (a i nespravedlivé) dovozovat, že náklady exekuce mají jít k tíži soudního exekutora, když není vhodné je uložit žádnému z účastníků exekučního řízení, zvláště když se soudy na přesném postupu dosud nesjednotily. Náklady exekuce by měl garantovat stát jako nositel státní moci. 7. Současně stěžovatel upozornil, že Nejvyšší soud nepopřel, že platí princip "ručení oprávněného za exekuční titul", naopak jej označil za určující s tím, že soud se od něho může s ohledem na specifické okolnosti odchýlit. O jaké okolnosti jde, a zda byly v projednávané věci naplněny, však tento soud neuvedl. Lze se domnívat, že dovolací soud odkazuje na argument monopolního postavení soudního exekutora, což má být v rozporu s právním názorem, že v dané věci lze provést pouze soudní výkon rozhodnutí, především argument o monopolním postavení je součástí právní konstrukce, podle které soudní exekutor má právo na odměnu, kterou pouze nelze uspokojit pro nemajetnost povinného. Zde však mu takové právo nebylo přiznáno vůbec. Závěrem stěžovatel namítl, že se Nejvyšší soud nevyjádřil ke skutečnosti, že § 11 odst. 5 výše citované vyhlášky odnímá soudnímu exekutorovi právo na odměnu, nikoliv ale na náhradu hotových výdajů. 8. Porušení principu rovnosti účastníků řízení stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy zkoumaly, je-li zákonné a spravedlivé uložit povinnost k úhradě nákladů exekuce některé z vedlejších účastnic, a když dospěly k negativnímu výsledku, uložily povinnost strpět nepřiznání nákladů exekuce soudnímu exekutorovi. Nejprve však mělo být rozhodnuto o právu exekutora na odměnu a následně o povinnosti účastníků řízení k úhradě. Buď by pak byla tato povinnost některému z účastníků uložena s tím, že má možnost domoci se náhrady vůči státu, anebo by sice soudnímu exekutorovi nebylo přiznáno právo na odměnu vůči účastníkům řízení, ovšem s tím, že i on má možnost se obdobně domoci náhrady vůči státu. Jen takový postup neporušuje rovné postavení osob, o jejichž majetkových právech je rozhodováno. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 10. Směřuje-li však ústavní stížnost proti výroku I krajského soudu, jde o návrh podaný někým, kdo k tomu zjevně oprávněn není (k důvodům viz sub 14). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení ří