IV.ÚS 1794/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1794/24 ze dne 11. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů D. S. a J. S., zastoupených JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou, sídlem Terronská 958/61, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č. j. 4 Tdo 151/2024-351, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 sp. zn. 8 To 193/2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. května 2023 sp. zn. 1 T 22/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinnými ze spáchání přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Stěžovatelku odsoudil k samostatnému peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy celkem 10 000 Kč, a stěžovatele odsoudil k samostatnému peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy celkem 10 000 Kč. Uvedeného přečinu se stěžovatelé podle zjištění obvodního soudu dopustili tím, že dne 7. 9. 2021 v blíže nezjištěné době ve specifikovaném bytě, ve kterém po předchozí vzájemné domluvě prováděl poškozený V. H. (dále jen "poškozený") rekonstrukci, nejprve stěžovatelka vyzvala poškozeného k ukončení veškerých prací, vzala ze stolku klíče od bytu, které tam měl poškozený odložené, následně z bytu odešla a poškozeného v bytě vědomě uzamkla po dobu přibližně několika desítek minut, přičemž se v čase okolo 9:00 hodin do bytu vrátila společně se stěžovatelem (svým manželem) a oba slovně a vulgárně útočili na poškozeného, který z bytu nechtěl odejít bez svého stavebního nářadí, pročež se dohodli, že si je dočasně uschová na balkoně bytu. Při odnosu náčiní byl poškozený na balkoně uzavřen stěžovatelem, který ignoroval jeho žádosti o umožnění odchodu z bytu, a poškozenému se po cca jedné hodině podařilo balkón opustit za pomoci kolegy a stavebního výtahu, který není určen pro přepravu osob. 3. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, která Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé připomínají, že věc se odvíjí od prodeje jejich bytu kupujícímu M. Š. Kupující od stěžovatelů převzal ještě před úhradou kupní ceny klíče od bytu pod záminkou, že provede toliko výměnu plovoucí podlahy ve dvou místnostech. Následně bez jejich vědomí nechal vybourat celý byt tzv. až na cihlu, čímž jej totálně zničil, a kupní cenu neuhradil s odůvodněním, že nemá peněžní prostředky. Poté se začal domáhat slevy z kupní ceny nebo získání finančního prospěchu, přičemž podání trestního oznámení v inkriminované věci je součástí těchto jeho záměrů. 6. Incident, ve kterém orgány činné v trestním řízení spatřovaly přečin omezování osobní svobody, začal tím, že stěžovatelka přistihla poškozeného při neoprávněných (tj. nikoli "domluvených", jak dovozovaly obecné soudy) demoličních pracech v bytě. Dále stěžovatelé namítají, že skutek uvedený ve výroku rozsudku obvodního soudu se diametrálně liší jak od verze popisované poškozeným, jeho nadřízeným (svědkem F. L.) a obžalobou na straně jedné, tak od verze popisované stěžovateli. Stěžovatelé v takovém postupu obvodního soudu spatřují extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Je zcela nepochopitelné, že by stěžovatelé jako vlastníci bytu po zjištění rozsáhlého poškození v něm uzamkli i s nářadím řemeslníka, který tyto demoliční práce z podnětu jiné osoby prováděl, a bránili mu v odchodu. Naopak logická je verze obou stěžovatelů prezentovaná od počátku trestního řízení, že chtěli docílit, aby tento řemeslník okamžitě demoličních prací zanechal a byt ihned opustil. Obvodní soud vychází zcela nekriticky z výpovědi poškozeného a jeho nadřízeného, svědka F. L., kteří pracovali pro oznamovatele trestného činu M. Š., přestože z dalších provedených důkazů a z úředních záznamů o podaném vysvětlení těchto osob vyplývá, že tyto osoby vypovídaly nepravdivě. Obvodní soud založil odsuzující rozsudek výlučně na svědeckých výpovědích těchto svědků, aniž by tyto výpovědi řádně hodnotil z hlediska jejich věrohodnosti v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu a aniž by zohlednil celou řadu dalších okolností případu. 7. Stěžovatelé mají za to, že obvodní soud porušil zásadu presumpce neviny, neboť opakovaně i v průběhu hlavního líčení zdůrazňoval, že obvinění automaticky lžou, zatímco svědci, jako řádní občané, mluví pravdu. Obvodní soud poté, co původní verze uvedená v obžalobě byla jednoznačně vyvrácena objektivními důkazy vyplývajícími z předložené fotodokumentace stěžovateli, sám významně upravil popis skutku, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí značně překvapivé. Závěry obvodního soudu obsažené ve výroku rozsudku jsou podstatně odlišné od obžaloby a pro stěžovatele jde o zcela nová tvrzení, vůči nimž neměli možnost se dostatečně účinně bránit, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. 8. Stěžovatelé dále namítají, že došlo k závažným vadám ve skutkových zjištěních a k rozporům v jednotlivých důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, které nebyly v řízení před obecnými soudy nijak vypořádány. Stěžovatelé upozorňují, že po provedení výslechu poškozeného a svědka F. L. v hlavním líčení dne 3. 5. 2023 navrhovali čtení úředních záznamů o jimi podaných vysvětleních, které obsahují zjevně lživé informace, jež tito svědci údajně z důvodu časového odstupu již nebyli schopni detailně před soudem zopakovat, neboť si na věc podrobněji nepamatují. Bohužel státní zástupce v této věci svůj souhlas ke čtení těchto úředních záznamů o podaných vysvětleních poškozeného a svědka F. L. nedal. I přes neudělení souhlasu se čtením úředních záznamů o podaném vysvětlení je však k obsahu těchto úředních záznamů podle stěžovatelů třeba přihlížet, a to zejména proto, že poškozený i svědek F. L. v mnoha bodech nevypovídali pravdivě a jako svědci jsou proto nevěrohodní. Posléze stěžovatelé popisují průběh událostí, srovnávají vlastní výpovědi s výpověďmi svědků a konstatují, že skutková verze obvodního soudu, podle které byl poškozený v bytě uzamčen několik desítek minut, není potvrzená žádnými důkazy. 9. Stěžovatelé poukazují na objektivní stránku trestného činu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a uvádějí, že i kdyby měla být pravdivá verze, že poškozený byl uzamčen v bytě s volně přístupnou terasou, resp. následně jen na terase, k níž byl přistavěn žebříkový stavební výtah, nebyl by vůbec naplněn znak jednání spočívající v bránění jinému užívat osobní svobody, neboť poškozený měl po celou dobu svého údajného uzamčení, a to jak v bytě, ze kterého lze kdykoliv vstoupit na terasu neuzamykatelnými prosklenými dveřmi, tak při údajném uzavření na této terase, přístup ke stavebnímu výtahu, po němž měl možnost kdykoliv byt či terasu opustit bez jakýchkoliv problémů, jak to ostatně nakonec i učinil. V důsledku možnosti celkem snadno překonat údajné omezení osobní svobody po žebříku tohoto výtahu totiž vůbec nedojde k naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu v podobě bránění v užívání osobní svobody. Obvodní soud tedy nesprávně právně posoudil skutek, když jej kvalifikoval jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku. Jednání stěžovatelů nemohlo být protiprávní, jelikož poškozený se svým pobytem v bytě a na terase souhlasil, naopak dokonce to byl on, kdo si toto místo vybral a vyžádal jako místo, kde vyčká příjezdu nadřízeného a kde zároveň bude hlíd